Závěrečný den letošních Colours of Ostrava pro nás začal v New Yorku. Při předchozích návštěvách jsem na zběžný popis novinkové stage trochu pozapomněl, pokusím se to napravit. U New York City stage už název napovídá, že tahle je trochu jiná. Prvním rozdílem je její zastřešenost, druhým spíše než ke klasickému koncertnímu pódiu podobnost k New Yorkským hudebním klubům/barům. V neděli jsme zde započali den pokusem o účast na koncertě Brooklyn Funk Essentials z...Brooklynu.
Tento náš pokus skončil nepříliš velkým úspěchem, o BFE totiž byl docela velký zájem a do „pódiového prostoru“ jsme se nedostali. Hudba byla ale dobře slyšet i z vedlejší místnosti a bylo zde i promítací plátno, s nímž jsme si pro tento set museli vystačit. Nakonec musím sice říct, že k domácímu (nebo prostě nekoncertovému) poslechu pro mne BFE nejsou, pódiová prezentace ale byla působivá. Skupina ve své tvorbě, myslím docela úspěšně, míchá žánry jako funky, reggae, hip hop, jazz, dokonce trochu ska. Výsledek zní velice zábavně, chytlavě a pohodově. V podobném duchu se nesl i tento koncert, živě na mě ale tato hudba působila agresivněji než z alba (což nebylo na škodu, naopak). Následovala hodinová přestávka a svých nástrojů se chopili New York Ska Jazz Ensemble. Ty jsem „přečkal“ v sedě, hezky vedle pódia, což pro mne bylo bohatě dostačující. Sice nemůžu říct, že bych si jejich vystoupení ani trochu neužil, přesto ska převládající ve skladbách prostě nemám rád.
Žaludky opět začaly volat o naplnění, cesta k jídlu i zpátky byla (z naší vlastní viny) dlouhá a tak se stalo, že z vystoupení Reginy Spektor jsme stihli zase jen necelou polovinu. Ruská písničkářka patří k těm nejúspěšnějším a myslím, že zaslouženě. Na CoO předvedla velice dobrý výkon, kdy sychravé počasí jí jen pomáhalo dotvořit atmosféru pro její silně emotivní klavírní melancholii. S přispěním uvědomění si, že festival už končí, ve mně vyvolala podivně melancholickou náladu, která mi vydržela až do příštího dne. Ten byl ale tehdy ještě docela daleko a nás čekala údajně největší pecka festivalu v podobě Iggyho Popa s kapelou The Stooges. Narychlo jsme naposledy oběhli pár zajímavých stánků a rozhodli se strávit poslední koncert v (ne)pohodlí tribuny. Před začátkem vystoupení se ještě stihlo rozpršet, naštěstí ale jen mírně.
Iggy publiku předvedl vlastně přesně to, co se od něj očekávalo. Na začátku rozdováděně přiběhl na pódium, po celou dobu hraní skákal sem a tam, mezitím si stihnul zahrát na psa, oběhnout první řadu publika a zaskotačit si s pár pozvanými na stage. Bylo na něm vidět, že jeho pokročilý věk nemá vůbec žádný vliv na to, kolik energie je schopen v průběhu vystoupení vyzářit. Co se týče jeho pěveckého umění, myslím, že nikdy nebyl nějak výjimečně skvělý, ale to vůbec nevadí. Pro žánr, ve kterém se jeho skladby pohybují, je to naprosto dostačující. Vlastně se mi jeho barva hlasu líbí (samozřejmě jsem chtěl podotknout, že věk nemá vliv ani na jeho pěvecké schopnosti). Mrzelo mě, že nebylo hezčí počasí, při kterém bych si koncert určitě mnohem více užil (takhle jsem se jen polopromočený hrbil na tribuně) a že nezazněla Lust for Life a The Passenger.
A jaké jsem tedy nabyl zážitky z mého prvního hudebního festivalu? Mnoho skupin se mi líbilo, mnoho až tolik ne, ale nakonec to nebylo jen o hudbě, ale o příjemně strávených chvílích také jinde, než před obrazovkou počítače, navíc s kamarády/sympatickými nově poznanými. To je myslím pro tentokrát vše...
Žádné komentáře:
Okomentovat