Říká se, že třetí den bývá kritický. Na letošních Colours jsem se na vlastní kůži přesvědčil, že na tomhle tvrzení asi opravdu něco bude.
Festivalový den začal úplně stejně, jako dva předchozí. I přes pořádné vedro jsme se tentokráte do areálu vydali už ve čtyři odpoledne. Opět jsme prošmejdili stánky, krátce navštívili hrad, kde vzniklo pár zajímavých fotek, načež jsme zamířili rovnou k hlavnímu pódiu. Tam vystupovali šestičlenní Mokoomba ze Zimbabwe. Z reproduktorů se linula pohodová „Haitská“ hudba, dle nyní už snadno dostupných ohlasů lahodící uším posluchačů, já jí ale moc pozornosti nevěnoval. Vše mi to znělo poměrně nezajímavě a obyčejně, moji pozornost upoutala jen podivná mluva frontmana. Nedokázal jsem rozeznat, jestli mluví anglicky, „Zimbabwsky“, nějak jinak, nebo jestli mezi sebou jazyky míchá. Ke konci jejich setu už mě to popravdě docela otravovalo. Tohle není nic pro moje uši.
Členové Mokoomba opustili scénu, po čem následovala hodinová pauza, v jejímž průběhu se připravovalo vystoupení jednoho z headlinerů – The Cranberries. Sám jsem měl v plánu se na ně podívat, ne ani tak proto, že bych je poslouchal, jen jsem prostě chtěl vidět, proč se na ně všichni tak těší, navíc jsem náhodou zjistil, že pár jejich skladeb znám nevímodkud. Objevil se ale problém v podobě najednou zčernalého nebe a vzápětí se objevivších blesků. Chvíli to bylo snesitelné, ale zanedlouho započala pořádná bouře a já dal před The Cranberries nakonec přednost ne úplně promočenému oblečení a spolu s dalším členem expedice jsem se dal na útěk před silným deštěm. Našli jsme si nepříliš útulné místečko pod mostem, ze kterého jsme sledovali hromady lidí, kteří nás nedlouho po našem úprku následovali. Asi po 20 minutách jsme usoudili, že déšť trochu polevil a v naději naleznutí přístřeší a zároveň zajímavé hudby jsme se vydali směrem k New York City stage, která se nachází v budově. Po příchodu jsme zjistili, že podobný nápad nemělo mnoho lidí a dostat se dovnitř nebyl problém. Usadili jsme se kousek od pódia (ach ty bolavé nohy) a čekali na Adama Bomba. Na stránkách Colours jsem si stihl přečíst, že se jedná o bláznivého rockera, který si zahrál i s legendami jako Kiss nebo Metallica. Všechny minulé koncerty začínaly relativně přesně, byl jsem tedy docela překvapen více než půlhodinovým zpožděním. Čekání ale uběhlo docela rychle a na pódium se přiřítil pán s kytarou, který vypadal, jako by přišel z let cca 80. Prakticky ihned po prvním hrábnutí do strun jsem ale věděl, že tahle show asi také nebude zrovna můj šálek kávy (sklenice Kofoly, pivo skoro nepiju). Basovou jsem neslyšel vlastně vůbec, zato frontmanova kytara byla slyšet až moc, navíc mi trhala uši svým „pištivým“ zvukem. Netrvalo dlouho a rozhodli jsme se nenápadně vyklidit pole.
Mezitím přestalo pršet a dostali jsme hlad. Pláštěnky šly tedy dolů a peníze zase do rukou prodavačů pizzy. Usadili jsme se na tribuně před Arcelor Mittal stage a čekali na Jaga Jazzist. Začátek jejich setu byl také o půl hodiny posunutý (stejně jako zbytek programu, jak jsem se od uvaděče dozvěděl)...to opět zapříčinilo zdřevěnění nohou dřív, než bych si přál, ale shit happens, jak se říká. Z koncertu Jaga Jazzist se nakonec i přes později se objevivší déšť stal jeden z vrcholů festivalu v mých očích. Z mého, jazzově docela omezeného pohledu, je jejich hudba dosti originální, velice energická a i když jsem měl chvíli strach, že zpěv mi bude chybět, nestalo se tak. Kapela má velký počet členů (tuším, že 10), nástrojů také bylo více než dost. Zvuk byl skvělý, všechny nástroje bylo dobře slyšet. Kompozice minimálně zněly komplexně a neprvoplánově, bylo to chytlavé a ani chvíli jsem se nenudil.
Po skončení setu Jaga Jazzist a krátkém bloudění v naději nalezení suchého místa k sezení jsme se v pivním stanu shledali s dalšími dvěma členy expedice Colours. Já byl docela pevně rozhodnut vidět Brendana Perryho (vedle Porcupine Tree jsem se na něj těšil nejvíce), nakonec jsme ale všichni jeli domů. Pzději jsem dokonce zjistil, že Perryho koncert byl zrušen...a já se tolik těšil, že uslyším Utopii (http://www.youtube.com/watch?v=muNN86eMQUk ) a co nejvíce z legendární a mnou milované tvorby Dead Can Dance živě.
Žádné komentáře:
Okomentovat