Tak přesně (ehm...skoro) pole mých předpovědí jsem opět zde a spolu se mnou další část mého malého reportu z mých premiérových Colours.
Podobně jako předešlý den jsme se vypravili v pozdějších hodinách odpoledních, hlavně kvůli horku (tentokráte autobusem). Jako první jsme z povzdálí sledovali Acoustic Ladyland, šílený jazz (s příměsemi dalších žánrů) z Londýna. S jazzem, jak si ho klasicky představuji, to nemá skoro nic společného. Do punkově znějících kytar disharmonicky vřískal saxofon, objevovaly se i klidnější pasáže. Poté jsme se přemístili k scéně České spořitelny, kde jsme opět z povzdálí zahlédli velice živý a energický koncert Australských Dubmarine. Devítičlenná sestava napovídá bohatý nástrojový základ, na kterém po pódiu (i všude jinde) poskakující zpěvák vytvářel reggaeové vokální kreace. Jejich hudba je charakterizována žánry reggae/dancehall, které jsou myslím trefné. Jejich tvorba nepatří k těm, které bych poslouchal doma, na stagi jim to ale šlo velice dobře. Následoval krátký útok na všudypřítomné stánky se vším možným i nemožným a zdálky jsem zaslechl zvuky Alamaailman Vasarat, které jsem chtěl vidět...škoda. Žel jsem úplně zapomněl také na Erika Truffaze a jeho Paris Project, který předváděl v době, kdy jsme odpočívali...kdovíkde. Proto jsem stihl jenom závěrečných asi 15 minut, které ale byly skvělé a jen utvrdily pocit, že jsem udělal něco špatně a měl jsem vidět alespoň větší polovinu koncertu. Pro zaujetí velkého publika Erikovi stačila trumpeta a skvělé hráčské schopnosti, Sly Johnson, velmi efektně i efektivně hrající si se svým hlasem a bubeník Philippe Garcia. Už z těch pár minut bylo výrazně poznat, že pánové opravdu umí.
Po bouřlivém potlesku se okolí pódia na hodinovou přestávku znatelně vyprázdnilo a já i s pár dalšími fanoušky neměl problém obstarat si snad nejlepší možné místo (první řada uprostřed) na interpreta, který pro mě byl vrcholem večera a rovnou i celého festivalu. „Asistenti“ postupně přinášeli a připravovali nástroje (rovnou 15 kytar, mezotron, klávesy, bicí) a připravovali promítací plátno. Docela velkou pozornost na sebe upoutal odvážný stagolezec balancující vysoko nad našimi hlavami a upravující projektor. Jakmile se „asistenti“ trochu vyřádili na kytarách a odvážný pán bezpečně slezl dolů, pódium bylo rychle projeto vysavačem a mohlo se začít. Na co že jsem to vlastně čekal? Na moje drahé Porkjůpájny (tedy Porcupine Tree, nebo snad Porkupin Tráj, jak nám je představil uvaděč), samozřejmě. Ti se za velkého potlesku chopili svých nástrojů a začali intrem z nejnovějšího alba. Occam’s Razor se přehoupla do The Blind House, která v rámci Incidentu patří k mým nejoblíbenějším. Betonová louka před stagí se postupně docela hezky zaplnila, já měl plné oči/ruce/nohy práce s uživáním si skvělého koncertu. Zanedlouho jsem přivykl i na zpočátku mi trhající uši úderné bicí, a pozdějšího Lazaruse jsem si i zazpíval.Potěšily mne vlastně všechny zahrané skladby, aby PT zahráli vše, co bych rád slyšel, musel by být koncert podstatně delší. Steven nám se svojí partou předvedli např. Hatesong, Russia on Ice a Anesthetize (naneštěstí u těchto dvou pouze kombinovanou koncertní verzi, tedy polovina Russia on Ice a polovina Anesthetize), Time Flies, Blackest Eyes (celý setlist zde: http://www.setlist.fm/setlist/porcupine-tree/2010/colours-of-ostrava-ostrava-czech-republic-1bd465cc.html ).
Jako přídavek nám byla nadělena také jejich asi největší pódiová pecka, Trains. Prakticky po celou dobu hraní Porcupine Tree sekundovaly projekce pro ně typické. Bubeník Gavin Harrison nám předvedl dokonce malý kouzelnický trik, kdy si nechal v ruce zmizet šátek, basák Colin Edwin byl vysmátý jako vždy, Steve běhal bosý po pódiu a hraní si náramně užíval (nebo alespoň nedal znát opak), klávesáka Barbieriho jsem pořádně neviděl. Koncert to byl úžasný, plný emocí a energie a ještě velice dlouho na něj budu rád vzpomínat (minimálně dokud je neuvidím znovu :-) ). Porcupine Tree odcházeli s pódia za doprovodou zaslouženého bouřlivého potlesku.
Po velice výživném zážitku bych nejraději rovnou padl do postele, ale čekali nás ještě WWW. Hráli samozřejmě na úplně opačném konci areálu, takže jsme se dostavili asi v polovině setu. Jednou jsem je už viděl a report mám na blogu, takže vás odkážu tam. Jediným rozdílem zde bylo, že některé koncertní verze skladeb prošly pár úpravami, bylo zde více lidí a tentokráte se na pódiu objevili pouze Sifon s Milesou. Pak jsme už jen dlouze čekali na autobus domů...o tom ale někdy (nikdy, nic moc zajímavého se nedělo) příště.
Žádné komentáře:
Okomentovat