(Důkladnější poslech a následné sepsání „recenze“ mnou tolik očekávané novinky jsem stále odkládal, přiznám se, že to bylo hlavně z důvodu nepřílišného návalu „kreativity“ a tedy nedostatku slov. The Suburbs má už více než týden po vydání a ti, kteří jej očekávali, už mají určitě svůj vlastní názor. Pokud náhodou ne, můžou si přečíst tunu recenzí všude kolem. Jelikož přicházím pozdě, rozhodl jsem se pokusit se vzít to z trochu jiné strany. Možná to bude za něco stát, možná to nebude stát vůbec za nic...)
Pro neználky: Skupina byla založena roku 2003 manžely Winem Butlerem a Régine Chassagneovou, Winovým bratrem Williamem, Richardem Reedem Parrym a Timem Kingsburym. Už albem Funeral (2004) si kanadští Arcade Fire získali stovky tisíc příznivců po celém širém světě. Bylo těžké tomu uvěřit, ale jeho následovník Neon Bible (2007) získal ještě příznivější ohlasy a Arcade Fire se tak dostali na vrchol indie rockových skupin. V případě obou nahrávek byli nominování na Grammy v kategorii „Nejlepší Alternative Rockové album“. The Suburbs bylo možné oficiálně slyšet poprvé 2. Srpna 2010.
O novém albu Arkejd Fajr jsem se dozvěděl úplnou náhodou při kontrolování novinek mého nyní už oblíbence theneedledropa, kde jsem narazil na jeho trackreview k singlu The Suburbs/Month of May (tuším, že v polovině června to bylo). Obě skladby jsem si zběžně poslechl a usoudil, že toho chci víc (Arcade Fire znám samozřejmě už déle). Čekal jsem čekal, až jsem se dočkal druhého srpna, album si „opatřil“ (nebudu lhát...ne, nekoupil jsem si ho, možná jednou) a už se mi točilo v mechanice (co jsem to říkal v minulé závorce?).
Samozřejmě nepíšu názor po jednom poslechu, natolik zběžné moje „recenze“ nejsou. Ten jsem si totiž odbyl narychlo, když jsem cestoval autobusem směrem ke kinu na opětovnou návštěvu kinosálu s Inception na plátně. Přiznám ale, že jsem se zatím nedostal k tomu, abych The Suburbs znal skladbu od skladby. Ostatně zrovna u tohoto alba to myslím není tak důležité, všech 16 tracků se nese v podobném stylu, ale i přes celkovou délku desky nenudí. Je to album koncepční, texty i hudba zobrazují vzpomínky dvou bratrů na dětství a dospívání v dnešním světě. Ve světě radosti, smutku, pochybností a krásy. Rychlost alba je kolébavá, podobně jako já.
Jak jsem už řekl, nerad strojově popisuji jednu skladbu za druhou, ale pro základní představu pár highlightů: Začínáme nepříliš zostra, přesto není čas otálet a dáme si rovnou nějaký ten chytlavý rytmus, sborový refrén...a housličky. Trochu si zaskipujeme a jsme u Rococo...Rococo Rococo Rococo. Zpěvák mne okamžitě donutí zpívat si s ním, podupávat do rytmu. Co to slyším v Half Light II? Žeby to byla popová elektronika, mírně post-rockové kytary a smyčce? Jo, pokud slyším dobře, bude to ono. A pěkné to je. Dále Suburban War, trochu old-schoolově znějící melodie v poklidném tempu s nádechem sladké melancholie, gradující do téměř epických rozměrů. A opět zrychlíme – Month of May je rocková vypalovačka, textu se to ale příliš netýká. Jak jsem už zmínil, zpívá se (nejen) o bolestech dospívání.
Arcade Fire nikdy nebyli skoupí na nástroje, vyhráli si i tady. Kromě klasické kytary, baskytary a bicích je nahrávka okořeněna o mnoho smyčců, klavír, klávesy, xylofon, elektroniku a určitěještěněcodalšího. Zvuk je hezky plný a košatý a jako u některých jiných jsem nikdy neměl pocit, že je to nějaké prázdné. Zároveň ale nečekejte žádné epické výlevy jako v případě např. Chinesse Democracy Guns n‘ Roses (zmínka čistě náhodná, prodrala se mi na monitor při pomyšlení na velkou orchestrálnost). Vlastně můžu říct, že The Suburbs je zvukově podobné předchozím deskám, ale slyším tu trochu více elektroniky, v mých uších to trochu přidává na modernosti a osvěžuje docela klasicky Arcadovské skladby.
Popravdě nevím jak jiní posluchači (nikdy mě nenapadlo se na to ptát), ale já jsem docela zatížen na závěry alb. Tak nějak automaticky si jako první zapamatuji skladby ze začátku a konce, podle kterých se vytvoří prvotní názor přetrvávající až do případné chvíle, kdy zjistím, že uprostřed je album o něčem jiném. To v případě Suburbs neplatí. Epilogem je variace na úvodní melodii, vyznívající krásně nostalgicky, přesně, jak to mám rád.
Sluchátka ztichly, čas na závěrečné zhodnocení. Letošní ročník je myslím povedený, má veselou a rozdováděnou příchuť, myšlenky jsou ale sužovány melancholií. Butlerovci pracují s modelem ověřeným z předchozích plastik, ruce ale nabyly trochu praxe a hrají si se surovinami trochu jinak. Nechci tím říct, že tentokrát je výsledek lepší nebo horší, kvalitativně je řekl bych na podobné úrovni. Z mnou vymezeného trůnu něco Funeral jen tak nevykopne, ale nástupce už čeká na schůdcích. Za mě palec vzhůru...Rococo Rococo Rococo Rococo!
Žádné komentáře:
Okomentovat