Tož jsem se po dlouhé době rozhodnul opět si pustit staré dobré Linkin Park. Svého času jsem Hybrid Theory-Reanimation-Meteoru uctíval, pak dlouho nebylo nic, s Minutes to Midnight přišla pořádná změna. Linkin Park přestali být Linkin Park a stali se z nich Linkin Park. Ukázali, že umí přijít také s něčím jiným, než co od nich všichni čekají. A vyšlo jim to, alespoň co jsem si všiml. Já nemůžu říct, že by se mi MtM nelíbilo, ani vyloženě líbilo. Pár dobrých kousků jsem objevil a semtam si je rád pustím i teď. No myslím, že je čas konečně napsat, o co se tu pokouším. Mělo to být něco jako úvod krátce informující o mém vztahu k téhle skupině. A proč že jsem si je to vlastně pustil? No ano, rozhodl jsem se vyzkoušet nové album, A Thousand Suns.
Zapínám tedy iTunes -> interpret Linkin Park -> album A Thousand Suns -> a už to hraje.
Ambientní „hučení“, beaty, uuuu...ženský hlas? Zní to tak, ale je to jen upravený hlas Chesterův. The Requiem je intrem do alba, které je koncepční, hlavním tématem je nukleární válka. Jediným pojítkem k tomu, že poslouchám opravdu to, co si myslím, je až zpěvákův hlas ve třetí skladbě znějící v jeho klasických polohách, ale s velice neklasickým hudebním podkladem. Kytar je zde málo, převažují klávesy a samply, Mikeův rap nezazní. Objevuje se až v When They Come For Me, která vpluje do mezihry Empty Spaces.
Everybody wants the next thing to be just like the first
And i'm not a robot, i'm not a monkey
I will not dance even if the beat is funky
Opposite of lazy, far from a punk
Ya'll oughta stop talking
Start trying to catch up motherfucker!
zní v docela agresivní skladbě s ostrými bicími vytvářejícími silný a chytlavý rytmus . Nahrávka pokračuje v trochu motivační a možná-naděje-existuje náladě s Robot Boy a Waiting for the End, v Blackout slyším i Chesterův řev.
Skladby postrádají písničkové schéma sloka-refrén, jsou dynamické a gradující, místy hymnické (příkladem budiž třeba druhá polovina Iridescent, která je jako jediná podobná písním z předchozího alba). Každá je jiná a u žádné jsem se nenudil.
Líbí se mi mezihra Wisdom, Justice and Love. Klavír podbarvený ambientními zvuky skýtá melancholický podklad pro projev (pravděpodobně nějakého politika?) o hrůzách války, pálení lidí napalmem. Ambientní podklad pomalu graduje, až zůstane jen silně (trochu roboticky znějící) zkreslený hlas, opakující slova: wisdom, justice and love... . Po singlovce synteticky-silněperkusivní The Catalyst je překvapením závěrečná The Messenger, kde zazní akustická kytara, klavír, smyčce a sladko-bolný text, tvořící zajímavý kontrast.
Takže už je jasné, že letošní nahrávka se už naprosto odloučila ode všeho, čím tahle skupina kdysi hudebně byla. Je to bezpochyby velmi odvážný krok, ale ukazuje, že Linkin Park kašle na jejich fanoušky očekávající další Meteoru?
Hudebníci prohlásili, že na ATS se rozhodli trochu zaexperimentovat. Experimenty jsou hezká věc, ale naprosto změnit žánr a plivnout fanouškům do tváře? Je to opravdu dobrý nápad? Sám znám pár interpretů (viz. třeba Ulver), kteří hned párkrát za dobu působení změnili přístup k hudbě. Ale snad nikdy jsem se s něčím takovým nesetkal u takto "velké" skupiny. Po jednom poslechu je určitě velkému procentu posluchačů jasné, že tohle prostě nejsou Linkin Park a tohle já poslouchat nebudu. Setkal jsem se s názory, že strašně vyměkli a že jejich rádobyexperimenty znějí hrozně. Já s nimi nesouhlasím. Myslím, že A Thousand Suns se chlapcům povedlo. Jistě, není tu druhý Faint, In the End, ani Numb. No a? Prostě přišel čas akceptovat to, že LP jsou dnes někde jinde, než byli před sedmi lety. Sám bych podobné prohlášení od sebe ještě nedávno vůbec nečekal, ale musím to říct: A Thousand Suns se mi zatraceně líbí, jdu si ho pustit znovu.
Žádné komentáře:
Okomentovat