Knižní filmy?

Kniha může být zfilmována dvěma způsoby. Buď se štáb snaží držet předlohy co nejvěrněji, nebo se řídí pouze hlavní linkou a detaily vypráví z jiného úhlu pohledu. Všechny filmové adaptace lze umístit na ose s takovými extrémy. Vzniká pak otázka: Kde je perfektní místo pro umístění filmu?
Odpověď na ni neexistuje. Kdyby také ano, převádění knižních děl na plátno by bylo až příliš jednoduché, což? Problémem je, že každá kniha je (tedy každá stojící za vložení peněz do audiovizuálního ztvárnění) trochu jiná a vyžaduje odlišný přístup. Na doslovném zfilmování si lze stejně tak vylámat zuby, jako vydobýt Oscara, nejinak je tomu u druhého extrému. Výhodou svébytného pojetí je pak využití pouze jistého potenciálu knihy, stále však bude mít smysl ji číst. Příklad: Když přečtete knihu, která se vám velice líbila a zjistíte, že režisér věhlasného jména se rozhodl převést ji na plátno, budete se jistě těšit a do kina určitě půjdete. Kolik z vás ale bude mít chuť číst, pokud uvidí působivý a zajímavý film a zjistí, že se jeho tvůrci úzce drželi předlohy? Troufám si říct, že pokud ne nikdo, tak jen naprosté minimum. K čemu taky? Když už, raději si přečtete jinou zajímavou knihu stejného autora. Možná tím o něco přicházíme, na to ale nepřijdeme a vlastně je nám to jedno.

Většina čtenářů také jako by přistupovala k problému s předem samozřejmým závěrem. Skoro vždy se mi dostane automatického názoru, že kniha je bezpochyby lepší než film. Docela dlouhou dobu jsem jen bezhlavě přikyvoval a přijal toto tvrzení za vlastní. Možná je to proto, že filmům teď věnuji značnou část svého volného času a za knihomola jsem se nikdy ani vzdáleně nepovažoval, každopádně myslím, že tak samozřejmé to není. Tyto dvě kategorie možná nejsou vůbec porovnatelné. Výše jsem zmínil, že ke každé knize je třeba při točení filmu přistupovat odlišně, protože se liší jak svou stavbou, tak způsobem interakce se čtenářem. Většinou ale film nemá prostředky jako kniha, dané téma tedy divákovi musí předložit pomocí dostupných možností. Vyplývá z toho, že na plátno bychom se měli dívat trochu jinak než na stránky, jak tedy můžeme porovnat dva různé způsoby působení na odběratele díla?

Opět to ale záleží od samotné textové podoby a něco jiného je, když filmaři toto ne tak docela chápou a snaží se knihu kopírovat. To většinou příliš dobře nedopadá.

 Původně mne k této úvaze přivedl příběh z hlavy Stephena Kinga, Osvícení, jehož filmovou podobu jsem před pár lety viděl a velice se mi líbila. Přečetl jsem tedy i knižní verzi a projekci Kubrickova díla opakoval:

Většina filmových adaptací trpí tím, že dění musí být kvůli zachování koukatelné stopáže značně zredukováno. U Shining to platí dvojnásob. V knize události postupně gradují, atmosféra je stále hustší a vyvrcholení je nevyhnutelné. King mistrně zvládl psychologii postav a pomocí "flashbacků" postupně vyjasňuje situaci a nahlíží z pohledů všech třech hlavních aktérů.

Audiovizuální podoba je právě o toto stupňování ochuzena a v porovnání s papírovou předlohou působí poněkud chudě a nedomrle. Nutno ale říct, že to, co mohl, zpracoval Kubrick velice dobře (pokud tedy přistoupíme na jeho pravidla a nebudeme lpět na věrnosti Kingovu zpracování). Sekvence s Danym jezdícím po hotelu jsou úžasné, stejně tak postava Jacka Torrance, která je sice příliš jednostranná a už od prvních minut není úplně sympatická docela výrazně naznačujíc, kam bude vše směřovat, postupné vykreslování by ale od úvodních titulek nastolené děsivé atmosféře spíš ublížilo.

Wendy je úplně jiná, než jak ji představoval spisovatel, myslím, že právě kvůli nemožnosti její situaci dlouze vykreslovat a vysvětlovat, odkud vlastně pochází (nemyslím tím místo narození). Danny je také jiný. Zezačátku jsem byl stále fixován na to, co jsem přečetl, nakonec jsem ale Kubrickovu verzi akceptoval a Danny byl podstatně reálnější postavou, než jak ho viděl Stephen King.

Kdybych přistupoval k filmovému plátnu stejně jako k papírovým stránkám, vytýkal bych neopodstatněné chování postav, díry v ději, diametrálně odlišný konec, který by ale s režisérovým prvotním přístupem vypadal hodně divně.

Jediné, co opravdu mírně překáželo v cestě za úplně dokonalým hororovým zážitkem, byl Kubrickův typický styl založený na technickém perfekcionismu, tolik působivý v jiných jeho dílech, zde ale příliš vzdaluje diváka postavám a nedovoluje dění prožit na emocionální rovině.

Dokonalou souhrou všech prvků navozená atmosféra je ale natolik intenzivní, že jsem po velmi dlouhé době měl nutkání zakrýt si oči. A to nebyla krvavá scéna, takové mne v dnešních hororech nechávají buď chladným, nebo vzbuzují pobavení (horor, jak ho chápu já, není řežba).

Není divu, že spisovateli se filmové zpracování nelíbí. Jeho Osvícení obsahuje mnoho autobiografických prvků, které se ve filmu neobjevily, charaktery jsou poněkud jiné, než si je představuje on, samotný hotel má také poněkud jinou roli. Jak jsem ale naznačil, u Kinga je to jedna z jeho nejlepších knih, u Kubricka jeden z nejlepších hororů (ne zpod jeho rukou, celkově).

Co se snažím říct je, že filmy inspirované knihami nemůžeme vždy hodnotit na základě knihy, ale měli bychom se na ně dívat jako na film.

Něco jsem zapomněl? Plácám nesmysly? Co myslíte vy, drazí čtenáři?