Album:
S mírnou nadsázkou by se dalo říct, že k sólovému albu mého nejoblíbenějšího hudebníka jsem se dostal náhodou. K poslechu bych se dříve nebo později dostal každopádně, nemůžu ale přestat myslet na to, kde bych byl, kdybych na Insurgentes nenarazil. Živě si pamatuji, kdy jsem ještě za dob pravidelného navštěvování myspace jako předchůdce facebooku popré slyšel Harmony Korine. Nikdy předtím jsem ji samozřejmě zaslechnout nemohl, přesto jsem měl pocit, že skladbu někde v mozku mám už dlouho a že ji mám strašně rád. Přesně tohle jsem chtěl slyšet.
Těžko uvěřit skutečnosti, že můj nejmilejší brit se na hudební scéně pohybuje už od konce osmdesátých let a přesto se i v roku 2008 pouští někam, kde ještě nebyl. Sólové album pro něj znamená něco trochu jiného, než jak jej obecně chápeme. Čistě sólové nahrávky už totiž vznikly (viz. Incredible Expanding Mindfuck a Bass Communion). Insurgentes umělce ale představuje tak, jak on sám na hudbu pohlíží. Vše je přesně tak, jak to on chce slyšet, je tedy ovlivněno všemi ostatními projekty.
Pravidelní čtenáři si všimli, že v článku 30 000 (shame on me) se Insurgentes hřeje na nejvyšší pozici. Je prostě úžasné. Hlavně atmosférou, ale také experimenty je to něco od Steva dosud neslyšeného (samozřejmě znám Bass Communion, kterému je Insurgentes nejblíže, ale míchání více prvků dohomady je také novinka, ne?).
Insurgentes v překladu znamená Povstalci (nebo rebelové). Někomu se při spojení slov rock a rebelové možná vybaví teenagerské idoly, se kterými Wilsonova sólovka samozřejmě nic společného nemá. Album je manifestem proti statusu quo hudebního průmyslu, v textech ale Steve popustil uzdu fantazii a ze surrealistických veršů se těžko dá poznat, co se vlastně zpěvák snaží sdělit. Moc se mi to líbí, jednak mám rád abstrakci, jednak ve mně nekonkrétní sdělení vyvolávají zajímavé pocity a každý si může slyšené interpretovat trochu jinak. Ostatně jak sám tvůrce řekl, “Texty se snažím psát tak, aby v nich posluchači našli kousek sebe”.
Přesto, že se netváří příliš náročně a řekl bych, že minimálně znalým Wilsonovy tvorby přistupně, já v Insurgentes nalézám mnohem více, než je patrné z prvních pár poslechů. Za ten rok intenzivního přehrávání mi přirostlo k srdci, a ikdyž teď zkouším hodně nové hudby, stále aktuální jednička mého playlistu mě nejůčinněji přivede k hudební euforii. Pokaždé se nechám odzbrojit osmiminutovou skladbou opakující stále tu stejnou melodii, přesto zní pokaždé jinak a graduje k hlukovým orgiím. Když slyším “Rain down from the sky” z úst Clodagh Simonds cítím husí kůži na rukou a nohou jak proplouvám nebem s chladnými kapkami deště.
Téměř opuštěné vlakové nástupiště. Opodál na lavičce spí raději neznámá osoba, něžně chladný vítr si pohrává s jejími vlasy a s novinami, které na podle jeho povelů tančí marně hledajíc svého majitele. Z dalekého horizontu pomrkává pomerančově-rudé slunce, loučí se se mnou. S tichýma očima a hlavou plnou neexistujících vzpomínek čekám...čekám na vlak, který nikdy nepřijede... Twilight Coda je jen úžasným předvojem v mých uších opusu magnum Insurgentes - Get All You Deserve/Insurgentes. Poslední 2 skladby prostě patří k sobě. Tvoří totiž dokonalý kontrast, který mě po posledním tónu nechá kompletně rozloženého. Cítím se jako kniha bez stránek a hřbetu, kterou nikdo nečetl, ale zapomněl zavřít. Jako bych dorazil na konec cesty, jejíž cíl je v nedohlednu.
Druhý disk v tomto případě není jen bonusem, ale součástí nahrávky, písně na něm se jen mírně koncepčně liší. Posluchač zde nalezne pravděpodobně největší hudebníkovy experimenty, ze nichž přímo sálá jeho radost plavat v neznámých vodách.
Při psaní těchto řádků k Insurgentes nepřistupuji, jako ke skvělému albu, které se mi moc líbí a tak se umístilo na vrchol žebříčku. Beru ho jako dobu, po kterou jsem v mém vlastním světě. Skoro každé vyrušení od poslechu je zásahem do mého soukromí. Jako by mi někdo sekerou rozbíjel starou, dřevěnou kůlnu se vešmi mými euforiemi i depresemi. Na otázku “What genre do you play?” izraelské kartářce Steven Wilson odpovídá krátkým “Weird shit.” Pro někoho určitě, pro mne “the weirdest most awesome and most beaufitul shit I`ve fucking heard.”
Film:
Začnu balením, na jehož důležitost ostatně Steven ve snímku poukazuje:
DVD nepřišlo v klasické kartonové krabici, jak by mnozí jistě očekávali, nýbrž pouze v jakési papírové
obálce formátu mírně většího, než obálka standartní, vypolstrované bublinami. Její obsah byl samozřejmě dodatečně neprodyšně uzavřen v celofánu, pravděpodobně kvůli konzervaci. Po jeho opatrném zničení jsem konečně do rukou dostal to, na co jsem čekal vlastně už od vydání alba. Nakonec je dobře, že existuje pouze jedna verze DVD, jinak bych zase objednal něco jiného, než doopravdy chci. Knížečka s tvrdými obálkami a mnoha stranami plnými velice interesantních, s hudbou a filmem korespondujících fotografií je uložena ve slip case ( Google ). Grafická prezentace se mi prostě moc líbí a za párset korun to rozhodně stálo. Z čeho už tolik nadšený nejsem, je způsob uložení samotných médií, který se mi zdá být poněkud nešťastným. Ty jsou uloženy v “obálkách” podobně, jako jsou uloženy DVD z trafiky. Ne, že by to nevypadalo hezky, při každém vytažení se ale disk chtě-nechtě poškodí, můj krásný sen o dokonale neporušených DVD je tentam. Stačí, přejděmě k tomu podstatnému ->
Už vícekrát byl Steve tázán na spolupráci s Lasse Hoilem. Pokaždé odpověděl, že s ním má velice unikátní vztah a je pro něj člověkem, na jakého má štěstí narazit málokdo. Člověkem, který přesně chápe jeho myšlenkové pochody a způsoby vyjadřování a hlavně - co chce vyjádřit. Výsledky této spolupráce bylo možné vidět už jinde, u Insurgentes ale působí nejpřirozeněji. Jako by to ani netvořili 2 lidé, ale jen jeden. Hudební i vizuální aspekty do sebe přesně zapadají vytvářejíc pro mne úžasný audiovizuální celek.
Podobné “projekty” jsou většinou chápány jako bonus ze sákulisí převážně pro hardcore-fanoušky interpreta, Insurgentes je v tomto případě podstatně jinde.
Co se obsahu týče, je film velice blízký albu. Podobně jako na něm se nám zde tvůrci snaží říct mnohé najednou. Mluví se o něm sice hlavně jako o dokumentu o vzniku alba a Wilsonových názorech na současnou “iPod culture”, snad polovinu celé délky ale zabírají bizarní a surrealistické záběry nastíněné už v trailerech a jiných promo mateiálech. Steve se přímo vyžívá v bizarnostech (v tom jsme si podobní, hehe), v rozhovoru na druhém disku hovoří o daru shůry v podobě louky plné poničených rakví, zdevastovaných panenek a tuny podivně krásné atmosféry. Zmíněn je i umělcův život, tedy jak a kdy se dostal k hudbě, kde vyrůstal (tím nemyslím jen lokace) a jak jeho život vypadá teď.
Trocha k Wilsonově názorům vyřčeným v dokumentu: Říká, že mainstream dnes hudbu nebere jako umění, ale jen jako cestu k penězům a slávě. Potenciální posluchač pak přijde domů, sedne k počítači a z iTunes storu (jakéhokoliv jiného online obhodu s hudbou, nebo nelegálního zdroje) stáhne nejnovější album (většinou už singl), protože z něj dnes slyšel v rádiu cestou domů jednu písničku a protože se nechal navnadit reklamami, stejně jako kdyby si kupoval záchodový papír. Hudba dávno není hlavně prostředkem vyjádření sebe sama, ale jen softwarem pro zaplnění harddisku, souborem dat, kterého se dříve nebo později stejně zbavíme abychom uvolnili místo pro další, od předchozích se ničím nelišící, pármegabajtovou složku.
Ono to stejně všechno záleží jen na onom potenciálním posluchači. Je jen na něm, jestli se poveze na rádiové vlně a bude mít sluchátka v uších jen aby si ukrátil dlouhou chvíli, nebo zabředne trochu hlouběji a zjistí, že jsou i jiné způsoby vnímání různých frekvencí linoucích se z membrány. Hudební fanoušci jsou dnes rozděleni do dvou právě takových táborů. Mainstreamoví interpreti si stejně nezaslouží větší, než velmi povrchní zájem, jen bychom si totiž naplno uvědomili, jak je to všechno prázdné a nicneříkající. Hudební průmysl je dnes stejný, jako každý jiný. Každý si vybere, na co má chuť. Někteří se spokojí se zbožím ze supermarketu, jiní zajdou do drahé restaurace (větší materiální/požitková hodnota je v hudbě zastoupena třeba náročnějším poslechem). A kam vlastně patřím já? Řekl bych, že někam doprostřed. S Stevenovým názorem ale úplně nesouhlasím. Jsem optimističtější a stále věřím, že hudební scéna se stále ještě neproměnila v supermarket. Fanoušků Porcupine Tree (a co se týče přístupu podobné hudby) je přece stále hodně.
Druhý disk obsahuje více Insurgentes-like audiovizuálna v podobě koncertu Bass Communion (moc fajn vidět, jak vlastně vznikají všechny ty podivné zvuky), otázky na Steva a Lasseho z premiéry filmu (ne, tvář Lasse Hoileho není vidět) a skladby, které se nevešly ani na album jednoho z dalších umělcových projektů, ani na sólovou desku.
Žádné komentáře:
Okomentovat