Harry Potter a Relikvie smrti - část 2

Čím více se premiéra posledního dílu Potterovské ságy blížila, tím benevolentněji jsem se k tomu stavěl. V posledních okamžicích jsem dospěl až k tomu, že jsem si vůbec nebyl jistý, jestli „to“ vlastně chci vidět. Nakonec jsem vykročil a viděl. Nelituju...úplně.

Nejdřív si ale ujasněme, že druhý díl Relikvií smrti je skvělé vidět v kině. Nejen kvůli tomu, že v kině je skvělé vidět většinu filmů, ale hlavně proto, že předpoklady nastoupivší po v průměru spíš vlažně přijatém (jak víte, já patřím k těm dost pozitivně hodnotícím) byly správné a cca polovinu filmu se bojuje o Bradavice a vůbec celý čarodějnický svět. I před tím se něco děje, ale neřekl bych, že si to moc diváků zapamatuje (ehm...). Vůbec není pravda, že by většina důležitého byla řečena v první části, naopak – skoro většina dějových zvratů, šokujících objevů a objevování viteálů proběhne právě zde. Pořád ale můžu říct, že čtenáři si užijí ještě více. Poměrně výrazná redukce kouzelnického univerza oproti knižní předloze je všeobecně známá už předlouho, což můžeme buď akceptovat (ono to funguje i bez „toho všeho kolem“), nebo zůstat knihomolem.

Co se do filmu vešlo, je zpracováno velice dobře. Opět, jak hlásaly předpoklady (a naznačoval já, he), dvě části Relikvií jsou jakoby dvě opačné strany karty. Víceméně. Po povětšinou komorním dramatu, kde Yates naplno předvedl svoje umění minimalismu následuje epické vyvrcholení. Nedosahuje sice zdaleka tak mamutích rozměrů, jako (alespoň já to tak pořád vidím) fantasy-souputník Pán prstenů, ale je dostatečně velké. Každopádně je to vizuálně velice působivé a opravdu skvěle natočené. Je vidět, že pan režisér se snažil ze scénáře vyždímat co nejvíce. Uprostřed vřavy z boje se často vynořují malé detaily – tu je to vtípek (většinou pocházející z úst Rona, samozřejmě), jinde milostný románek. Ve všeobecné téměř monumentální akci se jeví sice jako zajímavé zpestření a odděluje prostý dav od osudů jednotlivců, v kontextu celého snímku se však jevily tak bezvýznamně, že svůj účel stejně příliš nesplnily a v 75% působily mírně rušivě vzhledem k osudové a ponuré atmosféře. Tu měly kromě samotného dění na plátně na svědomí namodralé a nazelenalé filtry, které Yates takříkajíc protežuje už od prvního dílu série, který režíroval. Vizuální efekty jsou samozřejmě skvělé, což je ostatně „trademark“ celé Potterovské série, přesto jsem i nyní chvílemi na plátno zíral téměř s otevřenou pusou. Úžasné to je. Chválu si zaslouží i práce kameramana.

Řeknu to takhle – Harry Potter a Relikvie smrti část 2 by byl super film, kdyby byl dalším příběhem z čarodějnického světa a netvářil se jako vyvrcholení jakéhosi desetiletého čekání, od něhož se ostatně částečně předpokládalo (na základě nedomrlé knihy) nějaké ty rozporuplné pocity. Je to opravdu důstojné završení celé série, je nejakčnější, nejtrikovější, nejepičtější. Nejlepším filmem z osmi není, ani nejhorším. Co mi nejvíce chybí, je pocit, že z kouzelného světa odcházím se slzami v očích, doufajíc, že se zase někdy uvidíme a ne prosté opuštění sálu, protože se rozsvítilo.

Za skvělý film považuji takový, který dokáže využít symbiózu technologie a emocí, lidství. Relikvie smrti část 2 jsou technologicky, řemeslně, formálně na vrcholu, zejména v porovnání z předchozí částí ale vyznívají strojeně, odlidštěně. Už jsem říkal, že part 1 a part 2 jsou sobě do určité míry protipóly, ve styčných bodech má ale „the end begins “ navrch. Scéna s Harrym tančícím s Hermionou, nebo Hermionin křik rozléhající se sklepením Malfoyovic domu strčí i ty nejvypjatější momenty „it all ends“ do kapsy. Emocí je sice dost, ale všechny jsou příliš zkratkovité a jakoby utržené v polovině, nenechávají mne pořádně si je vychutnat.

Peter Jackson to v závěru LotRa trochu přehnal, ale mohl to být Yatesovi (a Klovesovi) návod, jak se rozloučit s hrdiny z čarodějnického světa. Jako by Návrat krále nikdo z nich neviděl...nebo možná jen Rowlingová drží žezlo v ruce moc pevně a způsobila, že jsem hned po objevení se závěrečných titulek s podivnou pachutí v hlavě prostě opustil sál, skoro jako by zrovna neskončil poslední díl příběhu, který sleduji už od mých deseti let.

Samotný závěrečný závěr (po devatenácti letech) ve mě mnohem víc, než (hádám, že) zamýšlený pocit mírně rozplizlé sentimentálnosti vyvolal nával cynismu a sarkasmu (nakonec je dobře, že jsem šel sám, heh). Konec se mi prostě nelíbil. Harry vypadal uměle, Ron obtloustle a pořádně tupě, Hermiona jako tetička Petunie (kterou nemáme mít rádi, tak to myslím), spratci překáželi pod nohama. Bleh. Jistě, jsem trochu přespříliš post-skeptický (?), musím uznat, že moje očekávání byly pravděpodobně nesplnitelné, ale...kam zmizel ten krásný pocit, když se s grácií a slzou na krajíčku rozjel soundtrack po tom, co jsem pro tento rok ústřední trojici naposledy pohlédnul do tváří ve Vězni z Azkabanu? Fénixově řádu? Ohnivého poháru? Prostě tu není, a já za to nemůžu.

Ještě jednou tedy: Harry potter a Relikvie smrti část 2 je velice dobrý samostatný film, který však v mém případě v kontextu celé série působí poněkud nedokončeně a úplně nedostává své pozici epického vrcholu, jako ten totiž ztrácí oproti minulým filmům na emoční rovině.

PS: 3D jsem neviděl a pokud bylo v typickém pojetí (tmavší obraz), vůbec mi to nevadí...původní znění je důležitější! Jo a lidi byli v pohodě, to bylo fajn.

ČSFD

IMDb