První reakcí, se kterou jsem se setkal po prvním poslechu Welcome to My DNA bylo, že to je "příjemné na poslech". Na oko jsem se divil, že "jen příjemné" není nic moc. Na druhou stranu - nebyli Blackfield vždy hlavně o tom?
Ostatně už na debutu Steven s Avivem dali jasně najevo, že se nesnaží vykopat koryto pro obrovskou řeku s hektolitry nápadů, minerálů a bakterií (života), která by místy překračovala svoje vlastní hranice. Naopak, Blackfield jsou už od samého začátku spíše malou říčkou, která vám teče za domem a ve které si velice rádi občas smočíte nohy a užijete si paprsky slunce něžně tančící na hladině.
Na neinvenční hudbě ovšem nemusí být nic špatného, pokud nabídne dostatek zajímavých momentů a už existující postupy a nápady jsou dobře zužity.
Největším mým strachem ohledně dalšího alba Blackfield byl strach z opakování. Ne, že bych Stevovi nevěřil (chraň bůh!), ale přeci jen, v přiměřeně oslazené, melancholické sentimentálnosti a nenáročnosti je až příliš jednoduché zapomenout, kam vlastně míříme, ztratit pojem o čase a v malé říčce začít tonout.
Strach to ale nebyl oprávněný. Většinu materiálu tentokráte napsal Aviv, který se ukazuje být dobrým skladatelem, který se dokáže udržet ve vytyčených hranicích, stále však vnášejíc do hudby nový život.
Nebál bych se i říct, že přenechání většiny materiálu druhé polovině tohoto projektu byla nejlepší možná volba. Jednak totiž můžou hnidopichové porovnávat, jestli jde tvorba takové hudby lépe Stevovi, nebo Avivovi a jednak, jak jsem už řekl -> Blackfield jsou dvoučlenná „kapela“, kde oba členové přispívají přibližně stejným dílem.
Welcome to My DNA je nenáročné na poslech, nesnaží se o příliš okázalé srdceryvné osudové balady, sentimentality je dostatek k tomu, aby příjemně sevřela srdce, ale nezní příliš kýčovitě ani prvoplánově.
Hudba je to poměrně jednoduchá, k primitivnosti má však daleko. Zmíním například druhou skladbu alba "Go to Hell". Celá je vlastně pouze několika variacemi na jednoduchou melodii, text má doslova několik slov, kouzelný je ale způsob, jakým je to podáno a jak to funguje a zapadá do sebe. Z jednoduché skladby je rázem komplexní pocitový zážitek.
On má Steve a lidé, které kolem sebe hromadí docela zvláštní (v tom pozitivním smyslu slova, řekl bych) pojetí melancholické hudby. V Insurgentes říkal, že „smutná“ hudba má na něj vlastně velmi pozitivní vliv, podobně jako na většinu lidí. Blackfield se textově zabývá spíše „temnějšími“ tématy, ale ve výsledku jsou podány hudbou krásnou, pozitivně znějící. Názorný příklad:
„A sneer on the edge of your sanity
You bludgeon the sound like it unappealing
Pouring your scorn on all pride and joy
All this fear inside you“
následují hravé , útržkovité smyčce a lalala.
Komornější charakter nahrávky (rozuměj: většiny skladeb) nechává plně vyniknout Avivův charismatický hlas, který mi, přiznávám, na minulých albech trochu překážel, nyní ho ale slyším jinak.
Ověřených čtyřicet minut dostatečně zasytí, aniž bych se pak nemohl zvednout ze židle. Stejně tak tempo a dynamika jsou vyvážené, nálady se střídají z oněch pozitivně-melancholických k baladickým, nástroje i hlasy hudebníků se vhodně doplňují, místy se vynoří nutkání k „to je ale sentimentální klišé“ postoji, je však jednoduché se mu vyhnout a poslech si prostě užít.
„It’e the end of the world“
Je to soundtrack ke konci světa. Ne ke konci světa podle Rolanda Emmericha, kde všechno vybuchuje a CGI nám přerůstá přes hlavu. Viděli jste Melancholii? Pokud ano, vzpomeňte na Justine, pokud ne, připomeňte si recenzi. Je to smíření s konečností, která je vlastně krásná, máme totiž cíl a jen bezcílně nebloumáme.
Welcome to My DNA, podobně jako celý koncept Blackfield je zpovědnicí jejich autorů, vzpomínají na svoje dětství a ve formě rozostřených obrazů posluchači předávají svoje myšlenky, pocity, frustrace, svoje DNA.
PS: Závěrečná „DNA“ přímo atakuje moji malou obsesi „zavíračkami“. Krása!
PS2: Abych předešel nedorozuměním, raději zdůrazním, že hvězdičky pod postem jsou k hodnocení článku, ne alba/filmu/čehokoliv, čeho se článek týká.
Oficiální web interpreta
Last.fm
Žádné komentáře:
Okomentovat