Colours of Ostrava 2011

Minulý ročník byl nejen mojí první návštěvou toho ostravského, ale hudebních festivalů obecně. Jubilejní ročník byl pak návštěvou druhou, v obou případech. Lepší bylo počasí, výčet kapel, pocity z koncertů a více se těším, až budu moct za rok opět s náramkem vpochodovat do areálu hladový po hudbě (za předpokladu, že „vše dopadne dobře“).

Co se organizace týče:

Jako „průměrný“, nenáročný návštěvník jsem byl spokojen. Lidí bylo tak akorát, přecházení mezi stagemi nezabralo příliš mnoho času, ceny byly trochu vyšší, ale kdo věděl jak, poradil si, moje zkušenost se obešla bez jakýchkoliv nepříjemností ze strany „ochranky“, nebo jiných návštěvníků. Mohl bych zmínit návrh na ještě vyšší počet míst k sezení, který by ale stejně neměl příliš smysl. Počasí není ničí vinou, jakékoliv stěžování by ale ode mě nebylo správné, protože se, až na menší přeháňky a mírně vyšší teploty, vyvedlo ideálně. Jo...jen ti dva pánové uvaděči na ArcelorMittal Stage byli poněkud...neoblíbil jsem si je.

Co se hudby týče:

Na rozdíl od ročníku minulého, kdy poměrně mnoho času zabralo posedávání a procházení stánků byl pro mne tento podstatně bohatější na hudební zážitky, kterých bylo až moc na to, abych je mohl všechny stihnout.

Zkráceně:
Čtvrtek -> příchod -> The Herbaliser (nic moc) -> odpočinek -> Santigold (moc fajn) + trocha deště ...Pátek -> krátké poznávání zajímavého v Ostravě -> posezení před stejdží -> Brendan Perry (moc fajn) -> Blackfield (úžasné) -> Semi Precious Weapons z tribuny (fajn) ...Sobota -> krátké bloudění Ostravou -> N.O.H.A. (fajn) -> jídlo a následné čekání -> Mono (skvělé) -> běh na nepřílišnou vzdálenost -> The Horrors (fajn) -> negativní ohlas nohou -> část Apollo 440 (fajn) ...Neděle -> úryvek Dva (zajímavé) -> zevling před stejdží -> Yann Tiersen (fajn) -> vítr ve vlasech -> Swans (skvělé) -> chladnější vítr ve vlasech -> Grinderman (skvělé) -> satisfakce.

Z viděných mě na Colours přitáhli všichni, kromě The Herbaliser, Santigold, Semi Precious Weapons, N.O.H.A., Apollo 440 a Dvou. Program byl pro mě poměrně nabitý, takže jsem nakonec rád, že jsem neudělal domácí úkol a nezjišťoval, co ještě by mohlo být zajímavého, protože bych případně nalezené stejně nestihnul a jen by mě to mrzelo. Nyní se konečně dostávám k pointě, ergo krátkému zhodnocení mých velkých, středních i menších hudebních zážitků.

Studiová tvorba The Herbaliser je prý velice zajímavá, ta pódiová mne vůbec nepřesvědčila. Co jsem si všiml, tak k nesouhlasu většiny ostatních. Možná to bylo tím, že chyběl rap, ale slyšel jsem pouze neambiciózní a nevýrazný hudební podklad, hudbu docela příjemnou, ale v průběhu hodinu a čtvrt dlouhého setu už poměrně nudnou a silně pomíjivou. Slovo „zklamání“ napsat nemůžu, bylo by ale nejpřesnější pro jednoslovné zhodnocení. Naopak následující Santigold, Brooklynská zpěvačka vyznačující se energickým přístupem a kolaboracemi s mnohými velkými jmény, byla...energická. Profesionálnější pojetí naznačovaly rekvizity a tanečnice/choreografie, skvělou náladu navodil široký úsměv, pokyvující publikum a pozvání několika lidí z publika na pódium ke krátkému tanci. Nejzapamatovatelnější částí zvukové prezentace byly výrazné až mírně dunivé beaty a perkuse doprovázené chytlavými melodiemi. Na albu po zběžném poslechu zní poněkud ploše, na živo to ale neplatí.

Největším problémem u vystoupení Brendana Perryho byl čas, ve kterém se odehrávalo. Pro mě to byl první koncert toho dne a mírná hudební otupělost a hlavně příliš mnoho světla z oblohy způsobily, že jsem si ho moc neužil. Byla trochu škoda, že kapela hrála pouze na kytary, bicí a klávesy nahrazující jinak pestrý zástup exotických hudebních nástrojů, to ovšem vyvažovalo příjemné působení hráčů a hlavně krásné melodie korunované mnou milovaným Brendanovým hlasem. Svůj díl na nepříliš přesvědčivém zážitku měla i skutečnost, že jsem velkou část hraného nepoznal (za což samozřejmě neviním vystoupivší). Vrcholem setu byla Utopia, v těsném závěsu za ní Severance z repertoáru Dead Can Dance.
Následně jsme si vyseděli druhou/první řadu na Blackfield, kteří se stali nejen předpokládaným vrcholem festivalu. Bylo skvělé po roce opět vidět Steva, tentokráte v trochu pop-rockovější a „plačtivější“ formě, která navodila úžasnou atmosféru a stejný zážitek. Nasazení všech na pódiu by se dalo nejlépe demonstrovat hraním bubeníka, kterému se v pokročilejší části setu doslova kouřilo z hlavy. Zazněla většina mých oblíbených skladeb v čele s Cloudy Now stojící na pomyslném vrcholu Blackfieldovské live-prezentace se statusem hymny všech bloumajících duší. Ten večer svět skončil...aby mohl pokračovat.
Semi Precious Weapons jsem sledoval z povzdálí, nejvíce osloven přímočarým rockem v příslušně agresivním zvukovém kabátě a bláznivým vystupováním kapely a hlavně pak superživého frontmana.


Mono působili (ve jménu své pověsti) k publiku docela odtažitě, své moderní pojetí klasické hudby však hýčkali a jím také obecenstvo. Koncert jsem si vychutnal z první řady a patřil k nejhlasitějším a nejintenzivnějším, co jsem zažil nejen v rámci tohoto festivalu. Dlouhé, silně vygradované kompozice se povětšinou nesly ve stejném duchu, jakýkoliv náznak stereotypu se ale nedostavil, každý sonický výbuch byl extatickým zážitkem (jehož zvuková podoba se často přibližovala noiseovému běsnění), ušním orgasmem, který mírně podkopával jen mírně přehnaný zvuk kopáku, jenž chvílemi docela nepříjemně bodal do ušních bubínků. Bouřlivý potlesk byl bezezbytku zasloužený a zmíněná pověst nezapomenutelného post-rockového (pro mě prvního) potvrzena. Škoda jen úplně chybějících orchestrálních prvků. (stejně, jako ostatní, musím pochválit světla a mlhu, které dokonale dotvářely atmosféru)
Tvorbu The Horrors jsem před festivalem stihnul jen oťukat, téměř běžet na jejich vystoupení mě donutila hlavně možnost vidět kapelu, která prý oslňuje britské kritiky i posluchače a prvotní zamilovanost do skladby Still Life (ta není způsobena podobností s názvem alba Opeth). Tu jsem nakonec slyšel, ale něco tomu chybělo. Určitě na tom měli podíl i předchozí odzbrojující Mono, příjemný psychedelický opar sálající z alba kolem mě ale spíš jen obletěl a polechtal na tváři, než aby ji polknul. Kapela totiž jakoby se cítila trochu nejistě, chyběl mi pocit soudržnosti, vypadali jako hudebníci, kteří dokážou hrát tak, že to vcelku dává smysl, výsledek je však produktem určité profesionality, ne hráčského nadšení. Setkal jsem se i s námitkami na arogantnost, ta by mi nevadila, kdyby nedoplňovala onen pocit přílišné umělosti. Jak jsem ale už napsal, jinak to bylo fajn.

Neděle se nestala prostým uzavírákem, ale největším hudebním maratonem za celé čtyři dny, interpreti, jenž jsem toužil vidět, se totiž sešli tři a to hned po sobě, a dokonce částečně přes sebe. Nakonec jsem to zvládnul, i když ne úplně tak, jak jsem si to v původních velice naivních představách imaginoval (tedy představoval). Den „začal“ nedlouhým posezením před hlavním pódiem, kde se následně v příjemné vzdálenosti a na můj vkus trochu nízké hlasitosti rozezněla kapela Yanna Tiersena, francouze nejvíce známého pro svoje soundtracky, které jsem pořádně neslyšel. Potěšilo mne tedy, když většina odehraného pocházela z nejnovějšího alba umělcovy nesoundtrackové tvorby, Dust Lane. V porovnání s předchozím jsem měl trochu problém s ponořením se do hudby kvůli už zmíněné nižší hlasitosti (moc ostřílený návštěvník koncertů nejsem, ale s námitkami na příliš mnoho decibelů až na malé výjimky nesouhlasím) a celkové polohy vystoupení, kteréžto se neslo v poklidnějším duchu. Chyběla mi naléhavost z alba a intenzivnější post-rockový feeling (Mono!). Zážitek přenesly do kladnější části pomyslné stupnice hlavně skladby „Palestine“ a „Fuck Me“, díky nimž na francouze do pár dnů nezapomenu. Nepříliš nadšený jsem před koncem setu spěšným krokem zamířil vstříc opačnému konci areálu už z dálky slyšíc agresivní kytary a perkusi.

Swans byli jedním z vrcholů celé akce a nejlepším zážitkem posledního dne. Jak jsem míval pocit, že někteří interpreti přijeli na Colours v poněkud ořezané verzi, Swans se představili ve své vrcholné formě a bez kompromisů. Země pod nohama brněla, uši zaléhaly, Michael Gira skákal po pódiu doplňován podobným nasazením od zbytku kapely, především pak skvělým výkonem pána za bicími. Nabídli experimentálnější, droneovější a ničivější verzi své tvorby a celkově interpretů v rámci festivalu. Nevím, jak samotní hrající, ale já očekával menší zájem ze strany diváků, což mě velice potěšilo a utvrdilo v tom, že CoO je opravdu všestranný festival, kde je publikum otevřené téměř jakékoliv hudbě a necítím se tam tak trochu jako zjev s podivným vkusem (ale ne, zas tak obskurní nejsem).
Grinderman se pak pyšnili nejanimálnějším vystoupením a bezchybnou show, jejímž centrem byl samozřejmě Nick Cave ve formě ještě lepší, než jakou napovídá studiová tvorba. Běhal po pódiu sem a tam, postával přidržován diváky z prvních řad na zábradlí, házel nástroji a mikrofonem, křičel i trhaně deklamoval texty plnými frustrace stereotypním životem. Hraní se místy zvrhlo až do surového punkového běsnění s cílem udělat co největší kravál a všem přihlížejícím nelitovaný bolehlav. Po opuštění pódia nezůstal kámen na kameni, přesně tak, jako by to po vrcholu festivalu mělo být.
Letošní ročník jsem si po všech stránkách užil více, než ten loňský a nejen, že se už nemůžu dočkat prvních jmen toho příštího, ale zároveň doufám, že bude pokračovat v nastoleném trendu a stane se (zatím převážně hudebním) vrcholem mého každoročního léta.


PS: Abych předešel nedorozuměním, raději zdůrazním, že hvězdičky pod postem jsou k hodnocení článku, ne alba/filmu/čehokoliv, čeho se článek týká.


Fotografie zapůjčeny z: musicserver.cz a galerie Petra Piechowicze