(Post trochu staršího data, co se mi pořád jen vrtěl na harddisku. Když teď není nic jiného, tak alespoň tohle. Tímto se zříkám odpovědnosti za chyby a případnou nevalnou kvalitu následujícího textu. ... :D )
Na své pouti filmovou civilizací i pouští jsem se už párkrát setkal se snímky neoplývajícími velkolepou výpravou, naopak jejich hlavní devízou bylo snažení vměstnat děj na malé pole a zdůraznit tak ostatní aspekty. Viděl jsem Muže ze Země, který se odehrává v jedné místnosti, viděl jsem Telefonní budku, která se z většiny odehrává ve skleněné krabici. Tvůrci Buried zahánějí diváka do kouta a dochází k maximálnímu extrému. Pohřbený v žádném případě není podívanou pro klaustrofobiky.
Vytváření filmu podle klaustrofobického schématu není vůbec jednoduché. Jelikož celé audiovizuálno je zredukováno na pár desek, písek, jednoho člověka a pár hlasů, musíte si dávat velký pozor, abyste nezakopli.
Jak byste se v podobné situaci zachovali? Jak byste reagovali na hovor požadující za osvobození absurdní cenu? Nervovým zhroucením? Komu byste zavolali? Rodině? Jak ta by vám pomohla?
Režisér se s tématem popral docela statečně, přesto mám pocit, že zdaleka nebyl využit potenciál takovéto situace. Ne ani tak z hlediska děje, jako spíš zpracování. Být zavřený v rakvi totiž zní strašidelně, za celých devadesát pět minut se ale režisérovi nepodařilo ve mně vyvolat pocit, jako bych byl v rakvi s Paulem. Kamera je místy na můj vkus až nepřiměřeně roztřesená, poněkud konstantní pohled na člověka se zapalovačem v jedné ruce a telefonem v druhé po pár desítkách minut ztrácí na působivosti. Dokážu si představit lépe zpracovanou vizuální stránku, samotný děj v podobě kolapsu nervů a neustálých telefonátů opravdu není schopný utáhnout celý film. Tím se dostávám k samotné hlavní postavě. Role to byla jistě náročná a myslím, že Ryan Reynolds (někteří možná znají ze snímků 3:15 zemřeš nebo X-Men Origins: Wolverine) ji zvládl velice dobře, přesto se v natolik specifické situaci mohl ocitnout trochu zajímavější člověk. Na jednu stranu je to Američan, jako každý jiný, snaží se situaci co nejlépe zvládnout a zachránit se a svou rodinu, na druhou stranu je to jen obyčejný Američan. Chápu, že nedostatek vzduchu a světla skloubený s návaly paniky pravděpodobně způsobí iracionální reakce, fuckuje se ale na můj vkus trochu moc, rady zvenčí zůstávají nevyslyšeny a od katastrofy před závěrem Paula zachrání hlavně scénář (Zde ze mně, řekl bych, promlouvá fanoušek Larse von Triera, kterému by dle mého názoru podobné téma mohlo slušet-viz. jeho smysl pro umělecké zpracování obrazové stránky a psychologická analýza hrdinů).
Textový editor jsem ale přecijen neotevřel se záměrem Pohřbeného hanět. Přes počáteční nesoucítění s postavou jsem se nakonec přenesl a stálá nejistota o jejím budoucím osudu ve mě vzbuzovala středně větší návaly nervozity. Do posledních minut jsem si nebyl jistý, jak to všechno skončí a opětovné shledání se s hřejivými slunečními paprsky jsem Paulovi opravdu přál. Zážitek umocňoval neustály pocit, že záchrana je pořád příliš daleko a s nikým z milovaných se nelze spojit (doslova i metaforicky). Líbil se mi i "pohled" na druhou stranu barikády a s ním spojené nejednostranné vyznění odehrávaného. Více, než omezený prostor udělal také svoje a malý klaustrofobik ve mně se nepříjemně vrtěl.
Žádné komentáře:
Okomentovat