Drive

O Drive se mluví zejména jako o filmu režiséra. Právě za jeho prací se, zdá se, práce prakticky většiny štábu ztrácí, ne proto, že by byla nevýrazná, ale jen dokonale zapadá do vize Nicholase Windinga Refna, který je jedním z těch šťastných (umících?), jejichž styl a přístup k filmovému materiálu se stal natolik specifickým, že se jen těžko dá hovořit o nějakém obecném žánru či filmové škatulce, protože se na ně příliš neohlíží a sleduje hlavně svoji vizi, kterou vyplňuje a konfrontuje s divákem.V případě Drive se určující stala základní myšlenka, která dala vzniknout pramenu, který se později rozvětvil a vydal se vlastní cestou, nakonec se však vrátil k oné původní myšlence a režisérova vize se vyplnila.

Na divákovi pak je, jestli se nechá strhnout, nebo film s velkou pravděpodobností prozívá. Tedy ne, že by to bylo u jiných filmů jinak, jen se to zde projevuje poměrně výrazně, příkladem oné nezařaditelnosti a spíše těžké klasifikovatelnosti budiž to, jak se vůbec film v distribuci jevil „neznalému“ publiku. Mojí filmovou „alma mater“ je csfd, kde se v kolonce „podobné filmy“ objevují tituly jako Kurýr či Rychle a zběsile. Teoreticky se Drive někde sem řadí, prakticky však s těmito filmy nemá (naštěstí) téměř nic společného. Pravda, nevím jak ten systém funguje, to samé ale nelze říct o potenciálních divácích, mezi nimiž nebylo výjimkou vidět Drive jako kopii Kurýra (před shlédnutím, samozřejmě).

Ridič

Všechny prostředky, jakými s námi Drive promlouvá, slouží stejnému účelu, kterým je postava řidiče. Nejen z rozhovorů je jasné, že Ryan Gossling si s Nicholasem skvěle porozuměl a jeho způsob ztvárnění Řidiče je velice působivý. Snahou bylo vytvořit mytologického hrdinu, rytíře za volantem, který je sice hodný a má smysl pro spravedlnost, sám jí ale uniká také díky svojí povaze, nebo alespoň stránce, která je ve filmu prezentována. Řidič nemá jméno, minulost, a je tak trochu vytržen z kontextu, což divákovi znemožňuje se s ním ztotožnit. Právě o to se tvůrci snaží a právě to je na hlavní postavě tolik fascinující. Můj částečně závistivý obdiv si získal už v prvních scénách způsobem, jakým překračoval zákon, s jasně stanovenými pravidly, díky nimž se však jeho jednání jevilo jako naprosto přirozené, nenásilné, obdivuhodné. Je to hrdina, který nepotřebuje množství slov k tomu, aby vyjádřil, co myslí a když cítí, že je třeba, bez váhání jedná. V první polovině filmu se vyprofiluje jako onen „opravdový hrdina“.

Řidičovy vlastnosti se později projevují v dalším kontextu, kdy se snaží pomoct Irene a ukazuje tak svoji lidskou stránku, která se následně dostává do konfliktu se snahou být mytologickým. Není sobecký a když se k Irene vrací muž z vězení a, jak už tomu bývá, okamžitě se ocitne po kolena v problémech, Řidič se mu rozhodne pomoct i za cenu risku z vlastní strany. Později se risk ukáže být mnohem větším, než se původně zdálo a dojde až na nejhorší, v očích Irene totiž ztrácí svůj dosavadní status hrdiny (který si ale v očích diváka stále udržuje, ikdyž trochu jiným způsobem než dosud). Sám Ryan Gossling o své postavě prohlašuje, že „viděla příliš mnoho hollywoodských filmů a sám se stává námětem na jeden“.

Scéna odehrávající se ve výtahu se velice rychle stala symbolem filmu a jak říká samotný režisér, je jeho esencí. Kloubí se v ní totiž všechny prvky snímku a jejich hrany se střetávají vytvářejíc novotvar. Irene najednou vidí Řidiče v mezní situaci a přichází o svoji iluzi. Hlavnímu hrdinovi se začíná hroutit jeho pojetí světa a je nucen upozadit svá pravidla a přizpůsobit se těm, které vytváří kolize „vysněného“ světa s tím reálným.

Archetypálnost postavy Řidiče je výrazná i v ději a vizuálním stylu. Už jsem zmiňoval jednu z úvodních scén, „honičku“, v níž je díky prostřihům výrazně vidět kontrast mezi zloději a mužem za volantem, jako by je opěrky předních sedadel rozdělovaly. Uvnitř auta je jiný svět, kde platí jiná pravidla a odkud vše vypadá jinak. Rámcem obrazu se stává přední sklo, slyšíme pouze motor ševelící/burácející pod kapotou, naše perspektiva se omezuje na pár desítek centimetrů nad silnici...Snahou tvůrců bylo posadit diváka na sedadlo spolujezdce, což se jim, myslím, podařilo dokonale.

Úbodní titulková scéna Drive se u mě zapíše k těm nejoblíbenějším. Atmosféra noci diváka přímo objímá, rozostřená Gosslingova tvář ve zpětném zrcátku dává najevo, že sedíme v tom správném autě, spolu se skvěle zvolenou hudbou (I want to drive you through the night, down the hills; I’m gonna show you where it’s dark, but have no fear...) vytváří nutkání vydat se autem do noci, jen projíždět městem, vnímat krásu světel a (zdánlivého) klidu kolem, pomalu s ním splynout.

Drive jako progresivní pokračovatel noirové tradice

Drive se také často přiřazuje škatulka film noir. Toto označení nelze ani tak považovat za svébytný filmový žánr, jako spíš za určitý soubor vizuálních i dějových stylizací, jež dohromady vytvářejí velmi specifickou atmosféru, díky níž noir docela snadno poznáme, ale těžko ho popsat. Zlatá éra filmu noir byla v čtyřicátých a padesátých letech, s čímž je spojeno jedno ze specifik této entity, černobílý obraz, na který částečně odkazuje i francouzské slovíčko "noir" (černý). V tomto je Drive podobný Sin City, kde výrazné barvy působily velice kontrastně a esteticky uprostřed jinak černobílého obrazu. Vizuál Drive je sice spíše realistický, objevují se v něm však časté kontrasty barev a například krev je ke zbytku barevného spektra silně kontrastní utvářejíc silný estetický zážitek právě u násilných scén, které tak působí hyperrealisticky.

Několikrát zmíněná archetypálnost neplatí pouze pro postavu Řidiče, ale také prakticky pro všechny ostatní charaktery objevivší se ve filmu. Právě v tomto se Refn podobá Tarantinovi, který taktéž pracuje s béčkovými konvencemi, ty ale díky svému vlastnímu a unikátnímu pohledu na věc přetváří do podoby vysoce originálních a atraktivních scén a zápletek. Snímek je povětšinou oproštěn od představování jednotlivých charakterů, většinou totiž stačí jen pohled, způsob mluvy, jednání nebo oblečení k tomu, abychom ji bez problémů zařadili na správné místo v příběhu, který se naprosto záměrně jeví na první (a možná I na druhý) pohled poplatný všem konvencím žánrů. Většina toho opravdu podstatného se totiž děje na druhém plánu, audiovizuální podobě a ve velké míře herectví. V tomto směru není Drive typicky “oscarovým” filmem, kde by režisér postavy schválně tlačil až na okraje jejich možností, což může vést ke zbytečnému přehrávání a nevěrohodnosti, která je pro správnou juxtapozici všech aspektů filmu poměrně klíčová.

After the Chase

Velkou roli hraje ve filmu samozřejmě také hudba. Role je to, podobně jako ostatní výrazové prostředky, kterými Drive disponuje, poměrně minimalistická a nenápadná, avšak ve výsledku jí je připsána nejen úloha tichého dotvářeče atmosféry, ale znatelným dílem se podílí I na vyprávění příběhu (onen druhý plán), udávání rytmu, zvýrazňování kontrastů mezi charaktery postav, její velmi důležitou součástí je rovněž ticho umožňující divákovi opustit pozici prostého pozorovatele a přenést na sebe nuance proudů myšlenek pobíhajících po plátně.

O růžových titulcích bylo řečeno mnohé, z mého pohledu poukazují na jistou zženštilost postavy Řidiče, která se projevuje spíše v detailech (výrazy tváře, určité nesmělé chování) a to jej podle Freudovského myšlení vede k až přehnané snaze o mužské hrdinství.

Myslím, že v Drive je i trocha ironie (až sarkasmu) ze strany režiséra. O filmu se totiž hovoří jako o Hollywoodském, v Hollywoodu vzniknul, velká část jeho výrazových prostředků se tak na venek jeví (viz. ono šálení v traileru a jiných upoutávkách), vydává se ale do míst, kde se klasické Hollywoodské filmy nejen nevydávají, ale nemají tam co dělat.

Drive ve mě vzbudil často dřímajícího, ale stále číhajícího filmového nadšence a udělal to pečlivě mířeným a příjemně sadistickým kopancem do zadnice. Z prohlášení o nejstylovějším filmu letošního roku se stává klišé, já ho tedy prohlásím za jeden z nejstylovějších filmů, co jsem kdy viděl a pana Refna si přidávám k oblíbeným režisérům.

(Spíše než o recenzi se jedná o její hybrid s poměrně začátečnickou a nepříliš rozvinutou analýzu filmu)

ps: pokud jste film neviděli, nedoporučuji dívat se na trailer (prozrazuje až příliš mnoho ze zápletky, Drive mnohem lépe představí kousek z jedné z úvodních scén)

ČSFD

IMDb

ps2: hvězdičky jsou k hodnocení článku, ne filmu