Za hodinu...před hodinou...
Za pět minut...před pěti minutami...
Teď.
Necelou hodinu dlouhé vystoupení Kanaďana Tima Heckera v Olomouckém Metropolu bylo prvním, na kterém jsem měl možnost zažít ambient živě. Ještě stále se považuji za nezkušeného návštěvníka koncertů všech druhů, a každý je pro mne tedy nepomíjivým zážitkem, tento se však jistě zařadí k těm velmi těžko zapomenutelným.
Vystoupení nebylo naprosto úchvatné, nezažil jsem při něm hudební, ani emocionální orgasmus. Po většinu času jsem přemýšlel, jestli pak se něco takového stane, co si asi myslí ti lidé kolem, jaké by to bylo, kdyby kolem byla ještě větší tma...zavřel jsem oči. Snažil jsem se najít co nejpohodlnější polohu, abych mohl opřít hlavu a uprostřed všeobjímanící existence shromáždit co nejvíce všudypřítomného bzučení kolem mne, abych se stal co nejpomíjivějším a hudba se pro tuto chvíli stala mojí realitou.
Zvuk plynul nepřerušovaně, pomalu zaplňoval sál a lechtal a rozkmitával moje ušní bubínky. Pozornost přicházela a opouštěla mne ve vlnách. Otevřel jsem oči a uvědomil si, že vše se zdá být stejné jako ve chvilli, kdy jsem je zavíral. Jak dlouho to asi ještě bude trvat? Chci aby to trvalo o moc déle, nebo už se těším na konec? Co pro mě konec vlastně znamená?
Vzpomínám si taky na tu krásnou vstupenku, kterou jsem si po kontrole zastrčil do peněženky. Až ji znovu vytáhnu, abych se znovu podíval, bude uprostřed ohnutá. Je čistě černobílá, jednoduchá grafika obklopuje informace o koncertu. Snažím se vzpomenout na detaily. Jsou to ony, které tvoří celistvé a reálné vzpomínky. Něco, co se opravdu stalo, kde jsem byl. Nepamatuji si, co přesně jsem slyšel, při poslechu alba si vybavím, že tenhle motiv jsem slyšel tehdy v tom kině, sedíc se zavřenýma očima a přemýšlejíc o věcech.
Impozantní sestava reprobeden a zesilovačů dostála svému vzezření a vzduch ve velkém prostoru kina skýtal v mezerách mezi částečkami vzduchu dostatek míst k tomu, aby se zvuk plynoucí z umělcových rukou pohyboval sem a tam, odrážel se od stěn, rozechvíval podlahu a křesla a od nich těla lidí, kteří se rozhodli, že jejich vědomí obohatí vzniknuvší vzpomínka na tuto ojedinělou událost.
S ohledem na to, že motivy známé mi především z alba Ravedeath, 1972 se objevují často protínány neočekávanými sonickými výpady, předpokládám, že nepřerušovaný ambientní koncert silně vychází ze studiové tvorby, ale je buď pozměněn pro účely vystupování, nebo se jedná o částečnou improvizaci. Chvílemi mne napadá, co se vlastně pod rukama umělce odehrává; do jaké míry se jedná o něco, co se skutečně děje, a o čem už je předem rozhodnuto. Zvuková pouť se zdá být jen těžce předvídatelnou, ale já zjišťuji, že více než konkrétní zvuky mne zajímá celek. Ten jsem schopný vstřebat až po závěru, který může přijít za chvilku, ale také za další půl hodiny. Silně vnímám relativitu času, ztrácím se v něm, ale nemám nutkání se po něm pídit, je mi to jedno. Ani vlastně nevím, jestli chci, aby toto trvalo.
Nedaří se mi úplně vstřebávat zvuky takovým způsobem, jako při poslechu studiové tvorby, myslím si, že se umělec pokouší přivodit posluchači pocity mírně odlišné, jeho snahou je pohltit jej spíše, než nechat nevědomého a zmateného v melancholické letargii, v jaké se často přistihnu, když mi ušima prochází zkreslené tóny varhan jednoho Islandského kostela...
A pak se zvuky začaly umírňovat, až ztichly úplně. Umělec beze slova okamžitě po rozsvícení světel odešel, jako by chtěl, aby si jej publikum nevšimlo. Někteří také odcházejí hned, já zůstávám ještě chvíli sedět. Promnu si oči, chvíli jim trvá přivyknout opět na světlo. Cítím se zvláštně. Nepamatuji si, co se v průběhu minulé hodiny dělo, při pokusu vybavit si konkrétní momenty a zorientovat se se ztrácím. Všechno je tak, jak předtím, jen jakoby se to dělo obráceně, jako by čas začal ubíhat pozpátku. Kde je ten zlomový bod a kdy se vše vrátí zase zpět, do "normálu"? Až opustím sál, vrátím se domů, nebo až později? Se zmateným výrazem v duši se obleču a vyjdu ven do noci. Všechny mé myšlenky se stále stáčejí směrem ke koncertu a nenechávají mne vydechnout, dokud neotevřu dveře a nezařadím se zpět do světa. Tato i podobné události jsou pro mne silně eskapickými, díky nim jsem schopen svůj život zpětně sledovat, pamatovat si jej, uvědomovat si, že se opravdu stal. Viděl jsem Tima Heckera, ještě před pár minutami jsem mu hleděl do tváře, když se jal balit si svoje náčiní, aby mohl zase putovat dál, aby se čas nezastavil. Byl jsem tam, zažil jsem to, zůstane to v mojí paměti, která mne oklame tak, aby se z opravdového zážitku stal mnohem krásnější; ten, který si chci pamatovat.
Víc než kdy jindy mi je zřetelné, že si věci (koncerty) užívám pořádně a v celé prožitkové kráse až nějakou dobu po jejich skončení, když si vzpomenu na nějaký úsek. Jsou pro mě víc retrospektivními zážitky, než samotným chvilkovým požitkem. Vystoupení Tima Heckera, na kterém jsem byl fyzicky i duševně přítomen, už dávno skončilo, ale přesto stále trvá. Jen se odehrává na více podvědomé rovině, ovlivňuje určitá moje rozhodnutí, mé sny, moje vědomí. Je a není, není a je. Teď.
Žádné komentáře:
Okomentovat