Největší film posledních let, nástupce Titanicu, nový filmový kult, nejlepší blockbuster všech dob. Jistě je okamžitě všem jasné o čem mluvím.
Na Avatar čekali (nejen) Jamesovi fanoušci dlouhých dvanáct let...stálo to za to a zapíše se toto dílo do filmové historie nebo zanedlouho po něm neštěkne ani pes?
Myslím, že můžu říct, že do filmové historie se Avatar zapsal dlouho před jeho uvedením do kin. Přece je to James Cameron kdo sedí na režisérském křesle, "král světa", minimálně toho filmového. Každý snímek, na jehož plakátu se objeví "A movie by James Cameron" prostě musí psát filmovou historii. I jeho odpůrci mi musí dát za pravdu, když řeknu, že žádný jiný režisér nezpůsobil v podstatě každým svým počinem obrovský rozruch a horečné diskuze plné superlativů a údivu i ne tolik nadšených názorů. Cameron si tím možná trošku hází klacky pod nohy, jakékoliv zakopnutí v jeho filmu se velmi tvrdě podepisuje na reakcích.
Ani jeho loňský film se tomu nevyhnul. Trhá rekordy v tržbách, dostává tuny kladných a mnoho záporných recenzí a lidé si jej imo budou pamatovat ještě dlouho (ale nemusí to být nutně z důvodu jeho vysoké kvality).
I já patřím do skupiny, kterou si Jimův nový film získal a oddaně mu zobu z ruky. Těšil jsem se už pár měsíců před premiérou, po traileru jsem očekával úchvatnou vizuální stránku, klasický dojemný příběh a na konci nějakou tu epickou bitvu. Tohle vše jsem dostal.
James Cameron v Avatarovi se štábem vytvořil nový svět, který je velice komplexní a pro mne naprosto uvěřitelný. Je plný krásy a nebezpečí, oplývá životem a perfektní rovnováhou. Nic takového jsem doposud nikde jinde neviděl. Jeho obyvatelé na’vi tvořící hlavní příběhovou linii jsou stavbou těla velice podobní lidem, zezačátku mi přišel jejich vzhled trochu divný, ale velice brzy jsem si je oblíbil. Hlavním důvodem k tomu byla asi jejich povaha založena na absolutním soužití s přírodou. To můžu myslet doslova, vše zde je biologicky propojené, jak je ve filmu řečeno.
A právě do tohoto krásného světa přichází přesně tvor, kterého byste čekali - člověk. Přichází sem v honbě za vzácným a velice drahým minerálem - unobtainiem. Pro jeho získání je ochoten udělat cokoliv-třeba i zničit domov jednoho z klanů na’vi. Na Pandoru přilétá jedna z hlavních postav – bývalý mariňák Jake Sully, jehož úkolem je ovládat tzv. avatara, což je uměle vytvořená kopie na’vi se kterou se člověk spojí pomocí počítače a dokáže ji plně ovládat. Úkolem těchto „lidí“ je infiltrovat se mezi obyvatele planety a zjistit o nich co nejvíce. Jeho první expedice do „džungle“ se ale trochu zvrtne a Jakeův avatar zde zůstane v noci sám. Dostane se do životu nebezpečné situace, ze které mu ale pomůže obyvatelka Pandory, Neytiri. Ta ho vezme s sebou do obydlí jejího klanu, jenž představuje vnitřek obrovského stromu. Tam se rozhodne, že Jakesully (jak ho pojmenují ostatní na’viové) má být Neytiri obeznámen s jejich kulturou a po čase se stát jedním z klanu. Na lidské základně poté Jake dostane úkol diplomatickou cestou zajistit přestěhování klanu z jejich obydlí (pod nímž je obrovské ložisko chtěné suroviny). Dostane na to 3 měsíce, potom to udělá armáda násilím. Jenomže Jake se zanedlouho s obyvateli Pandory začne sžívat, což vyvrcholí láskou k Neytiri. Nakonec zjistíme, že po dobrém se klan nepřestěhuje, to už ale Jakesully stojí plně na jejich straně a rozhodne se je bránit.
Ze všech stran slýchám, že za dech beroucí vizuální stránkou hodně pokulhává příběh, který je silně předvídatelný, plný klišé a patosu a dokonce zde najdeme i "ekologickou agitku". Samozřejmě nemůžu nesouhlasit, ale...když jsem seděl v kině a nevěřícně koukal na plátno, dějem jsem se nechal lehce strhnout. S Jakem jsem zvědavě objevoval krásy a nebezpečí Pandory, postupně nabíral stále zápornější vztah k lidem a kladnější k na'vi (hlavně Neytiri, samozřejmě :-)).
Velice často omílaným tématem je i soundtrack, který v kombinaci s filmem zní skvěle a dobře dokresluje atmosféru toho, co zrovna vidím. Druhou věcí je, že Horner není příliš originální a při mírně soustředěnějším poslechu zjistíme, že mnoho motivů je v podstatě okopírovaných odjinud.
Poslední výtkou, která mě napadá, je "wow efekt". U filmu podobného ražení naprosto přirozená věc, přesto mi to docela vadí (možná bych i mohl říct, že je mi to líto). Když jsem byl na premiéře, byl jsem okouzlený, dojatý, objevily se i chvíle kdy jsem měl slzu na krajíčku (a to jsem docela tvrďák, heh). Při druhé projekci na mne už film tak silně nepůsobil a na potřetí jsem si hlavně snažil vzpomenout na momenty, které mě předtím téměř dohnaly k slzám, a pokoušel jsem se na tyto krásné chvíle reagovat stejně. Moc mi to ale nešlo. Možná to bylo také proto, že zatím nikdy jsem film v tak krátkém intervalu neviděl tolikrát jako právě Avatar.
Ještě dlouho nezapomenu na pocit, který jsem měl po tom, co na plátně začaly běžet závěrečné titulky. Až tehdy jsem si uvědomil, že můj výlet na Pandoru je tentam a já se musím vrátit do všedního života. Je tak stereotypní a bezbarvý. Podobného pocitu jsem se nezbavil ještě pár dnů poté, na Avatar jsem musel myslet pořád. Díky Jime, za další krásný filmový zážitek.
Žádné komentáře:
Okomentovat