Občas se mě někdo zeptá, jakou hudbu mám rád. Není tomu tak dávno, co se mi jako první vybavili Opeth a vzápětí Porcupine Tree. Nyní se na tuto pozici propracovali právě Ulver. Když jsem poprvé po přečtení pár oslavných názorů a recenzí slyšel Blood Inside, příliš mi nechutnalo. Přišlo mi to dost chaotické a tehdy jsem ještě příliš neholdoval elektronice. Časem jsem si k alternativním žánrům vytvořil příznivější vztah a opět se dostal i k Ulver. Blood Inside se mi pomalu dostávalo pod kůži, přidal jsem k němu i Shadows of the Sun, Perdition City a absolvoval jsem zběžný poslech některých dalších alb/soundtracků/EP. Téměř vše se mi líbilo, ale tato hudba se ještě stále pohybovala v šedých sférách občasných nálad.
Možná byl impulsem k intenzivnějšímu poslechu brzký koncert Norů v mé „domovině“, možná jsem na ně prostě jen dostal náladu, ale právě v prosinci a lednu jsem jim začal věnovat větší pozornost. Koncert v Praze jsem si pak více než užil, myslím, že moc hezké vzpomínky na něj si budu v hlavě uchovávat ještě dlouho, minimálně dokud se nestanu svědkem podobně skvělé události. Po příjezdu domů jsem si je okamžitě pustil. Nemohl jsem přestat. Při každém dalším poslechu jsem chtěl víc a víc. Kdykoliv jsem vybíral, co si pustím, slyšel jsem Ulver. Navštívený koncert byl stále dál a já ho chtěl zažít znova. V té době nastal jakýsi průlom. Určitě většina z vás jednou narazila na umělce, s jehož dílem jste silně sympatizovali, přesto vám něco scházelo. Pak ale nastal okamžik a vy jste prozřeli. Plně jste pochopili (nebo jste si to mysleli), co se vám snaží skrze zvuk sdělit. Hudbu jste přestali vnímat pouze ušima, ale prodrala se vám do žil a svázala srdce tak, že bilo podle přicházejících zvuků. Něco podobného se mi stalo už vícekrát, Ulver teď k takovým interpretům patří. Když některé z alb začne hrát, snažím se vnímat každý zvuk, abych náhodou nepřišel o žádnou z krásných emocí spojených s pohybem membrán sluchátek. Hudba ve mně vyvolává velice specifické a těžko popsatelné pocity. Zamlženě vidím melancholické obrazy vzpomínek na události, které se staly pouze v nejzazších koutech představivosti mého podvědomí. Vím, co vidím, ale nedokážu to popsat, ani to nelze. V těch chvílích si přeji zemřít, protože nic krásnějšího už cítit nemůžu, ale zároveň chci žít navěky, abych hudební euforii mohl prožívat znovu a znovu.
Ještě stále nemůžu říct, jestli nadšení není pouze dočasné (dočasné je ostatně úplně všechno). Jak už jsem řekl, často mě něco najednou strhne a poté rychle přestane bavit. Jsem si ale téměř jistý, že Garm a spol. mě neomrzí ještě velice dlouho. A kdyby se časem můj hudební vkus opět více nebo méně změnil, na Ulver jen tak nezapomenu. Podobná situace u mne momentálně nastala např. s Opeth. Pustím si je opravdu výjimečně, stále ale alba Blackwater Park či Damnation považuji za jedny z nejbližších, dobře si pamatuji chvíle radosti i smutku, které jsem s nimi strávil. Možná to znáte…
Žádné komentáře:
Okomentovat