Cephalic Carnage se v současné době dají považovat za několikaletou stálici žánru a něco jiného, než sofistikovaný a zároveň pořádně brutální nářez (neboli trve náplesk), je od nich těžké očekávat. Nejinak je tomu u Misled by Certainity, které vyšlo sice před více než měsícem a půl, to já ale budu ignorovat, protože já ho prostě zhodnotím až teď.
Jak to u kapel podobného ražení bývá, hned po spuštění nahrávacího programu se rozjeli ne jako starý parní vlak, ale jako moderní expres s obrovským výkonem. Jediným, co v tomto přirovnání nesedí je to, že moderní expresy mají sice mohutný výkon metaforovatelný jako velké nasazení všech hrajících, na rozdíl od úvodní skladby na novince jsou ale velice tiché, tedy samozřejmě, přesným opakem.
Warbots A.M je zajímavě zakončená sborovým odříkáním vět v jazyce Cthulhu, podbarvené v tomto kontextu rituálně vyznívající perkusí. Přes všechnu tu brutálnost se najde i pár sekund pro trochu humoru (alespoň na mne tak působí P. G. A. D. s čvachtajícím blátem a prdnutím).
Vrcholem alba je pro mne asi devátá Ohrwurm se skvělou „basou“ na začátku, jedním z nejbrutálnějších videoklipů co jsem měl možnost vidět a hlavně – saxofonem! Doufám jen, že v budoucnu se u CC objeví v trochu hojnější míře, mám ho moc rád…
Neměl bych zapomenout na zástup hostů, mezi nimi např. členy Yakuzy, Immolation a Cattle Decapitation, jejichž vokalista Travis Ryan „čistě“ zazpíval v „When I Arrive“, mimochodem zajímavě zakončené zvuky nintenda. Hned v následující „A King and a Thief“ slyším vypíchnutíhodné virtuózní kytarové sólo přetavivší se do disharmonie.
Opusem magnum Misled by Certainity je dvanáctiminutová Repangaea. Pomalý nástup (opět se saxofonem!), dle něhož bych typoval spíše sludge, než grind, se utopí v pomalu se táhnoucím, depresivním moři kytar a nečekaně čistých vokálů, které ale sedí jako díra po kulce uprostřed čela. Některé, nevyjma mé maličkosti, určitě potěší závan žánrově docela vzdálených Mastodon. Pomalý klavír v závěrečné čtvrtině napovídá, že zde se masakru nedočkám, což není tak úplně pravda. Pravděpodobně jeden z nejepičtějších kousků v historii kapely.
Kratičká „Aeyeucgh!“ s blackovým skřehotem je už jen sladkou tečkou na konec.
Jak je z těchto řádků zjevné, po technické stránce je album na velice vysoké úrovni, pro vstřebání všech vychytávek, co se kytarového/bicího umění týče, bude potřeba mnoha poslechů. Také frontman Leonard, i když se v porovnání se staršími pracemi zdá trochu méně experimentovat s polohami svého hlasu, zní skvěle a poslední dobou u mě nepříliš často slyšený growling je v jeho podání…no prostě zní skvěle. Jedná se o třetí nejdelší album v historii kapely. 53 minut death/grindu je myslím docela dost, v podstatě ani na chvíli ale není zjevné zpomalení nebo snad sejití z ostře klikaté cesty nemilosrdné brutality.
„Disharmonie následované zběsilým běháním po hmatníku, (mo)hutné kytarové stěny z bláta zlomených lidských srdcí a červů, krátké Dream-Theaterovské sóla, zběsilé údery do bicích snažící se rozpoutat zemětřesení, náhlé zpomalení tempa když se jinak nezastavitelný vlak vřítí do tunelu plného spleti pavučin z utrpení v nadpozemských sférách, všemožné ruchy v pozadí toho všeho umocňující komplexnost nahrávky. Rytmus přeskakuje jako hodně zrychlený poškrábaný vinyl, stejně tak rychlost hry. Zatímco ve vřelém obětí tmy (no dobře, mírného světla z monitoru) podzimního večera za absolutního míru a klidu vychutnávám prstylámající kytarové kličky a výrazné, šílené a úžasné basové linky, do mé mysli se začíná vkrádat nejistota. Frontman se mně grindovým vřískotem ptá, jestli bych mým přátelům řekl, že jsem viděl svou vlastní smrt. Pod náporem komplexity rozměrů zvuku nahrávky a zvrácených slov z Leonardových úst se mi doteď prostorná místnost začíná zdát jakási těsná. Z pod povrchu vědomí se prodírají mé noční můry a v mých skleněných očích stávají se obrazy pekla, které s každým zvratem v hudbě mění svou podobu, nikoliv k lepšímu, téměř reálným zážitkem přeze vše shledajíc ho příjemným. Zohavená těla dosud nepoznaných bytostí rozházená uprostřed světa, kde místo deště padá z hořícího nebe krev, kde duše postrádá význam oscilujíc mezi králem a zlodějem v těle jedné osoby. Když matka porodí bratry bojující o trůn mrtvého království. Po takovéto „léčbě“ je má mysl roztříštěná na malé kousky jen těžce znovuobjevivší řád.“
Členové skupiny prý na začátku řekli, že chtějí přijít pokaždé s něčím jiným. U nového alba to vypadá (zní), že se této teorie stále drží a nám, zotročeným posluchačům, předkládají své nejzvrácenější představy a noční můry nahlížené opět z trochu jiného pohledu. Blue Guy se ptá: „Nejlepší metalové album roku?“ V tomto roce jsem metalové hudbě nijak zvlášť neholdoval, přesto myslím můžu říct, že při hledání těch nej letošního roku na poli tvrdé hudby bychom rozhodně měli narazit také na Misled by Certainity.
Žádné komentáře:
Okomentovat