Už podivný název a v celé diskografii naprosto unikátní cover artwork napovídal, že skupina je v dobré formě a chystají se předvést něco opravdu hodného poslechu. Já jim na to okamžitě skočil a...méně zklamaný z výsledku bych už být nemohl.
Všechen vizuální doprovod nahrávky se nese v podobném duchu. Stanley Donwood, autor všech obalů kapely (kromě Pablo Honey) se nechal inspirovat pohádkami ze Severní Evropy a hlavně jejich spojitostí s lesy a stromy. Spolu s Thomem pak dokončili nápad na bytosti s mnoha končetinami, duchy pro lesy tolik charakteristickými.
Nějak takhle vlastně celé album zní. Introvertně. Jako osamělá procházka lesem. Cestou potkávám různé spirituální existence a spolu s nimi putuji uprostřed mých myšlenek a pocitů.
Kdo od The King of Limbs očekává velké věci, boření žánrů a mohutné experimentování, bude zklamaný. Ostatně už několik let se hudba Radiohead pohybuje v rámci jejich silně specifického znění vybudovaného na The Bends/OK Computer/Kid A. Konzervativním se ale novinka určitě nazvat nedá a to ani v rámci diskografie skupiny. Chytře těží z minulých nahrávek, vše promíchává zase na jiné otáčky a dochucuje jiným kořením.
Komplikovanější a táhlejší melodické linky se úplně vytratily, ve většině zastoupeny krátkými opakujícími se smyčkami a perkusí, na první (a další méně pozorné) poslechy poněkud slévajícími se do sebe a těžko rozlišitelnými. Pod povrchem ale skrývají velice zajímavé a poutavé variace.
Mnozí přirovnávají k Kid A a Amnesiac. Ačkoliv samotná hudební stránka se zmíněnými má společný jen Radioheadovský základ, atmosféra se nese v podobném duchu, řekl bych.
Radiohead nevyjevují všechny svoje zbraně hned. Skladby mají více rovin, mnoho zvuků je skryto v pozadí, které si posluchač uvědomí až po opakovaném poslechu. I když se prokoušu hluboko, nenarazím na ohlodanou kost. Každý zvuk má své místo, ale ne za cenu profesorského vyznění.
Z toho logicky vyplývá, že nedostatek pozornosti velmi pravděpodobně zapříčiní chabý zážitek. The King of Limbs se nevnucuje. Plyne si svým vlastním korytem a vy o něj musíte projevit zájem, který si nahrávka zaslouží. Přesto nemůžu univerzálně říct, že každému zájemci Radiohead okamžitě ukážou svůj tajný pokoj. Za jeho dveřmi se skrývá svět hodný objevení. Podobně jako v minulosti je prostě nutno dát albu čas, však ono (u některých více, u jiných méně) poroste. Nebudu se ale příliš kroutit, uslyším-li od někoho, že mu The King of Limbs připadá nudné. Ostrou kritiku si samozřejmě nezaslouží, nesedne ale zdaleka každému.
Myšlenky téměř bublají z hlavy, všeobecný neklid a nervozita z toho, co se stane následujících pár chvil je téměř zničující, Thomův hlas naznačuje, že přece jen je vše přesně, jak má být. Přímo úžasně pohodové, nenáročné, nepodbízivé, přesto intenzivní.
Mnozí byli nesví z poměrně krátkého hracího času, mi by pár minut téhle skvělé hudby navíc samozřejmě také přišlo k chuti, přesto je dle mého na albu hudby tak akorát. Album totiž hraje a hraje, já si ho náramně užívám, pokyvuji hlavou, broukám si texty, podupávám nohama a najednou je konec. Ale já chci přece víc! No co už -> replay.
Navíc menší počet skladeb ze začátku sice mrzí, minimálně u mne ale způsobuje mnohem konzistentnější zážitek z poslechu. Myslím tím to, že namísto abych si ne úplně naplno užíval skladby z desky a těšil se na tu, kterou jsem si nejvíce zapamatoval z prvních přehrání a na úkor jiných se mi usadila v hlavě, podstatně více si vychutnám celý hrací čas.
Možná je to také tím, že album je hezky vyvážené a plynulé. Skvěle drží pohromadě. Přijít o to na základě minulých prohlášení Thoma Yorkeho týkajících se vydávání pouze singlů by myslím byla škoda. Skladby drží spolu a mají konzistentní feeling, monotónnost se dostavuje ale jen v minimální míře. Pochopím ale, pokud někteří namítnou, že jim zde chybí různorodost In Rainbows.
Potemnělý pokoj, za oknem spíše chladné podzimní počasí, sluchátka = dokonalé prostředí pro maximální užití si nahrávky.
Myslím, že hudba Radiohead nikdy nebyla o instrumentálnosti, chytlavosti, komplikovanosti, experimentátorství a ničem podobném. Přesto jejich alba těmito aspekty disponují, což je ale v mých uších produktem pokusů o co nejvěrnější vyjádření sebe sama. Když poslouchám Radiohead, mé uši nejsou napojeny na mozek. Jestlipak přijdete na to, čím zvuk vstřebávám? Napovím, že genitálie to nejsou.
And now I'll set you free
I'll set you free
PS: Abych předešel nedorozuměním, raději zdůrazním, že hvězdičky pod postem jsou k hodnocení článku, ne alba/filmu/čehokoliv, čeho se článek týká.
No, mluví z tebe nekritický fanouškovství, sám to znám :) Ale to je koneckonců dobře.
OdpovědětVymazatMě osobně album zklamalo, ale nejsem velkej fanda Radiohead, takže mě to až tolik nežere.
Taky si říkám když to tak po sobě čtu. Nevadí mi to ale, hlavně že si to užívám :-) .
OdpovědětVymazatJá jsem byl z počátku hodně vyvedený z míry - od Radiohead jsem čekal tak trochu návrat k tomu nejlepšímu, co vzešlo z OK Computer nebo Kid A, ale přišlo mi, že už se vůbec nejedná o rockovou skupinu.
OdpovědětVymazatAž když celý album poslouchám potřetí, začínám si všímat skvělé návaznosti jednotlivých kousků, oživování a usíná skladeb i perfektně zvládnutého rytmu. Přece jen, Radiohead k něčemu takovému směřovali už od Paranoid Android a Yorkův hlas je k atmosféře téhle desky tím nejpříhodnějším.
Mimochodem, dobře vystihující recenze - dodala mi kuráž zkusit to s nimi znovu. :-)
To mě těší, díky. :-)
OdpovědětVymazatJak jsi řekl, Radiohead tímhle směrem míří už docela dlouho. Poslední plnokrevně rockové album bylo dle mého The Bends, už na Ok Computer začali experimentovat s elektronikou, po Kid A už muselo být všem jasné, že Radiohead nejsou tak úplně ocková kapela. Nebo spíš, že bychom od nich určitě neměli očekávat čistě rocková alba. The King of Limbs je v tomhle jen extrémem, tím se také podobá Kid A a Amnesiac.
A na to, že mi TKoL ještě ani nepřišlo v fyzické podobě, začínám být nějak moc zvědavý, kam se posunou na další desce :-)